Šarlota Pruská (1831–1855)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Šarlota Pruská
Dědičná princezna Sasko-meiningenská
Portrét princezny Šarloty
Sňatek 18. května 1850
Manžel Jiří II. Sasko-Meiningenský
Úplné jméno Bedřiška Luisa Vilemína Marianna Šarlota Pruská
Narození 21. června 1831
Zámek Schönhausen, Berlín
Úmrtí 30. března 1855 (ve věku 23 let)
Meiningen
Potomci Bernard III. Sasko-Meiningenský
Marie Alžběta Sasko-Meiningenská
Dynastie Hohenzollernové
Otec Albrecht Pruský
Matka Marianna Oranžská

Šarlota Pruská (celým jménem Bedřiška Luisa Vilemína Marianna Šarlota Pruská, 21. června 1831, Zámek Schönhausen, Berlín30. března 1855, Meiningen) byla, díky sňatku s Jiřím II., dědičná princezna sasko-meiningenského vévodství. Zemřela několik měsíců před svými čtyřiadvacátými narozeninami na komplikace při porodu – nepřežila ani ona, ani syn.

Život[editovat | editovat zdroj]

Šarlotina matka Marianna
Šarlota (vlevo) se svojí mladší sestrou Alexandrinou

Šarlotin otec Albrecht (též Albert) byl mladším synem Fridricha Viléma III. a Luisy Meklenbursko-Střelické. V roce 1830 si vzal svoji sestřenici Mariannu Oranžskou, dceru Viléma I. O rok později se páru narodil první potomek; dcera Šarlota. Stalo se tak 21. června 1831 na zámku Schönhausen v Berlíně. O rok později se narodil mrtvý syn, roku 1837 pak syn Albrecht. Jejich poslední dvě děti byly dcery Alžběta, která zemřela v dětství, a Alexandrina. Roku 1848, šest let po narození nejmladší Alexandriny, se pár nechal rozvést a Šarlota byla i se svými sourozenci svěřena do otcovy péče. Ve skutečnosti se ale o děti starala jejich bezdětná teta Alžběta Ludovika Bavorská.

Šarlotě bylo v době rozvodu rodičů již sedmnáct let a prožila poměrně šťastné dětství. Již v raném věku měla také nadání pro hudbu a učila se u hudebníků, jako byli Julius Stern, Theodor Kullak nebo Wilhelm Taubert. Napsala řadu písní a klavírních skladeb. Její dcera Marie Alžběta později tento Šarlotin dar také zdědila.

Jako mladá žena měla Šarlota díky svému původu dobré postavení – vždyť pocházela z nizozemské i pruské královské rodiny. Dne 18. května 1850 si devatenáctiletá Šarlota v Charlottenburgu vzala o pět let staršího Jiřího, dědice Sasko-meiningenského vévodství. Jiří jako jediný syn Bernarda II. a Marie Bedřišky měl zdědit velké bohatství a navíc byl i dobrý vojevůdce; v roce 1849 vedl meiningenský pluk v Prusko-dánské válce. Během jeho vojenské kariéry mu vlivnou dceru z dobré rodiny doporučili příbuzní, ale po první schůzce se do sebe pár zamiloval.

Svatba byla honosná a svatebním darem byla i luxusní vila u jezera Como, kterou páru darovala Šarlotina matka Marianna. Ta byla přejmenována na počest nevěsty Villa Carlotta. Dalšími svatebními dary byly například sbírky obrazů nebo soch. Novomanželé ve velkém utráceli peníze a střídavě žili v Berlíně a Postupimi, kvůli narození dětí se ale vraceli do Meiningenu. Šarlota a Jiří měli čtyři děti, přičemž pouze dvě se dožili dospělosti.

27. ledna 1855 zemřel ve věku 3 tří let Šarlotin druhorozený syn Jiří Albrecht. O tři měsíce později, 30. března 1855, umírá na porodní komplikace i jeho matka Šarlota. Zemřela při náročném porodu syna, který ale také nepřežil a zemřel den po porodu. Jiří pro svoji první manželku velmi truchlil, nakonec se ale znovu oženil, tentokrát s Feodorou z Hohenlohe-Langenburgu, která se mu zdála jako vhodná macecha pro syna a dceru, které se Šarlotou měl. S Feodorou Jiří zplodil další tři syny (jeden zemřel jako nemluvně), avšak manželství bylo nešťastné.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

Z manželství s Jiřím vzešly čtyři děti (dva synové, dvě dcery), avšak jen dvě se dožili dospělosti.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Prince Charlotte of Prussia (1831–1855) na anglické Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • WALKER, Alan. Hans Von Bulow: A Life and Times. New York: Oxford University Press, 2010. 510 s. ISBN 978-0195368680. 
  • KOLLER, Ann Marie. The Theater Duke: George II of Saxe-Meiningen and the German Stage. Kalifornie: Stanford University Press, 1984. 257 s. ISBN 0-8047-1196-8. 
  • OSBORNE, John. The Meiningen Court Theatre, 1866-1890. [s.l.]: Cambridge University Press, 1988. 217 s. ISBN 0-521-30394-X. 

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]