Přeskočit na obsah

Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky byl zřízen jako soudní orgán ochrany ústavnosti ČSFR s účinností od 1. dubna 1992 ústavním zákonem č. 20/1991 Sb., který Federální shromáždění ČSFR přijalo 27. února 1991. Zanikl zánikem Československa s koncem roku 1992. Jeho sídlem bylo Brno. Činnost byla hrazena ze státního rozpočtu federace.

Historie československých ústavních soudů

Ústavní soud Československé republiky existoval už za první republiky, od roku 1921 na základě zákona č. 162/1920 Sb. z. a n. Institut ústavní stížnosti nebyl zaveden. Návrhy mohly ústavnímu soudu podávat Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Volební soud, Poslanecká sněmovna a Sněm Podkarpatské Rusi. Soud byl sedmičlenný: předsedu a další dva soudce jmenoval prezident republiky, dva členové byli delegováni Nejvyšším soudem a dva členové Nejvyšším soudem správním. Funkční období bylo desetileté. Předsedou byl Karel Baxa, primátor Prahy a národní socialista.

Činnost prvorepublikového ústavního soudu je hodnocena jako nevýznamná a málo frekventovaná. Po uplynutí prvního funkčního období 1931 zůstal ústavní soud 7 let neobsazen.[1] Druhý Ústavní soud byl zvolen v roce 1938, za druhé republiky, a jeho předsedou byl Jaroslav Krejčí. Zejména přezkoumával opatření Stálého výboru Národního shromáždění; zrušil například nálezy č. 134/1939 Sb. z. a n. nebo 187/1939 Sb. z. a n. V období druhé světové války nepůsobil a po válce svou činnost neobnovil.[1]

Ústava 9. května v roce 1948 ústavní soud nezřídila. Navrhovatelé to zdůvodnili tím, že „Národní shromáždění se stává opravdu nejvyšším orgánem ve státě“ a proto „…odstraňujeme všechny zvláštní orgány, které byly více méně byrokratické povahy a které fakticky stály nad Národním shromážděním. Mám na mysli především ústavní soud,“ přičemž parlament, president a vláda „mají spolupracovat jako orgány jednotné lidové moci, nikoli pracovat proti sobě jako představitelé nějakých zvláštních mocí“.[2] Rovněž v ústavě ČSSR z roku 1960 se s ústavním soudem nepočítalo.

Znovu byl institut ústavního soudu federace a zároveň i ústavních soudů obou republik formálně zaveden s účinností od 1. ledna 1969 Ústavním zákonem o československé federaci z 27. října 1968 (v hlavě šesté), avšak tato ustanovení nebyla nikdy naplněna, ale ani vypuštěna. Ústavní soud měl být volen Federálním shromážděním. Po 22 letech byla tato ustanovení nahrazena dalším ústavním zákonem.

Znění československého ústavního zákona č. 20/1991 Sb. v čl. 20 a čl. 8 předpokládalo, že by mohly být zřízeny ústavní soudy obou republik. Avšak dříve než jejich ústavní soudy stačily být ustanoveny, Československo zaniklo.

Pravomoci

Ústavnímu soudu ČSFR příslušely podle čl. 2 ústavního zákona o jeho zřízení rozhodovat o těchto věcech:

V těchto věcech Ústavní soud rozhodoval formou nálezu, který musel být zveřejněn ve Sbírce zákonů. Pokud soud nalezl nesoulad zkoumaných předpisů, pozbyly dotčené předpisy nebo některé jejich části či ustanovení účinnosti. Orgány, které je vydaly, byly povinny je do šesti měsíců od vyhlášení nálezu uvést do souladu s vyššími předpisy (ústavními zákony, zákony Federálního shromáždění) nebo mezinárodními smlouvami, s nimiž byly v rozporu. Pokud tak neučinily, tyto předpisy či ustanovení po šesti měsících od vyhlášení nálezu pozbyly platnosti.

O ústavních zákonech ČNR a SNR sice mohl ústavní soud vynést nález a na ČNR a SNR se vztahovala povinnost uvést ústavní zákony do souladu s ústavními zákony FS, avšak ústavní zákony ČNR nebo SNR marným uplynutím lhůty nepozbyly platnosti. Při rozhodování o ústavních zákonech ČNR nebo SNR byl Ústavní soud ČSFR povinen si před vydáním svého nálezu vyžádat stanovisko ústavního soudu příslušné republiky (ústavní soudy obou členských republik však začaly fakticky existovat až po zániku Československa).

Ústavnímu soudu ČSFR dále příslušelo

  • rozhodovat kompetenční spory
    • mezi orgány ČSFR
    • mezi orgány ČSFR a orgány jedné nebo obou republik
    • mezi orgány ČR a orgány SR
  • podávat v případě spornosti výklady ústavních zákonů FS (podmínky měl stanovit zákon FS)
  • rozhodovat o ústavních stížnostech proti opatřením, pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahům orgánů veřejné moci, jestliže stěžovatel tvrdí, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody, zaručené ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách
  • rozhodovat na podnět politické strany nebo hnutí působící na území obou republik, zda rozhodnutí o jejich rozpuštění nebo jiná rozhodnutí o jejich činnosti je ve shodě s ústavními a jinými zákony FS

Podnět k posuzování souladu předpisů, k rozhodování kompetenčních sporů nebo k poskytnutí výkladu ústavních zákonů mohly podat pouze některé orgány, například prezident ČSFR, Federální shromáždění, ČNR, SNR, vlády a jiné ústřední orgány ČSFR, ČR i SR, soudy v souvislosti se svou rozhodovací činností, generální prokurátoři ČSFR, ČR a SR. Návrh k posouzení souladu předpisů mohla podat také nejméně pětina členů kteréhokoliv zákonodárného sboru (FS, ČNR, SNR).

Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR nebyl přípustný žádný opravný prostředek.

Složení

Ústavní soud ČSFR byl podle ústavního zákona tvořen 12 soudci, které jmenoval prezident České a Slovenské Federativní Republiky na dobu 7 let z 24 osob navržených Federálním shromážděním, Českou národní radou a Slovenskou národní radou. Každý z těchto orgánů navrhoval 8 kandidátů, přičemž Federální shromáždění muselo navrhnout 4 občany ČR a 4 občany SR. 6 jmenovaných soudců muselo být občany ČR a 6 soudců občany SR. Ze soudců ústavního soudu prezident ČSFR jmenoval předsedu a místopředsedu, z nichž jeden musel být občanem ČR a jeden občanem SR. V případě uvolnění některého místa musely být tyto požadavky při novém jmenování také dodrženy. Funkce se soudce ujal složením slibu do rukou prezidenta ČSFR.

Kromě občanství ČSFR byly podmínkou kandidatury a jmenování bezúhonnost, volitelnost do FS, minimální věk 35 let, vysokoškolské právnické vzdělání a nejméně 10 let praxe v právnickém povolání. Funkce soudce byla placená, neslučitelná s funkcemi poslance FS, ČNR a SNR, s funkcemi členů vlád ČSFR, ČR a SR, s funkcemi v politických stranách nebo hnutích (všechny tyto funkce ze zákona zanikaly okamžikem složením slibu ústavního soudce) a s výkonem jiné výdělečné nebo hospodářské činnosti kromě činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké.

Soudce se mohl své funkce vzdát. Prezident mohl soudce odvolat na základě pravomocného odsuzujícího rozsudku pro úmyslný trestný čin. Se souhlasem FS mohl prezident odvolat soudce na návrh Ústavního soudu na základě kárného řízení anebo pro roční nečinnost.

Soudci

Způsob rozhodování

Ústavní soud rozhodoval buď v plénu, nebo v senátech. V plénu rozhodoval o souladu právních předpisů, o kompetenčních sporech a o rozhodnutích týkajících se politických stran a hnutí a dále o úpravě svých vnitřních poměrů (včetně ustanovení senátů a rozdělení agendy mezi ně), dále o věcech, v nichž senát nerozhodl kvůli rovnosti hlasů, o souhlasu s trestním stíháním ústavního soudce nebo jeho vzetím do vazby či zadržením (v tom případě je hlasování soudců tajné), a o návrhu na odvolání ústavního soudce s funkce na základě kárného řízení anebo pro nejméně roční nečinnost. Ostatní věci rozhodoval v senátech.

Podrobněji upravoval organizaci Ústavního soudu a řízení prováděcí zákon Federálního shromáždění o organizaci Ústavního soudu. Ústavní soud byl oprávněn podat Federálnímu shromáždění návrh tohoto zákona.

Podle zákona o organizaci ÚS měl Ústavní soud dva čtyřčlenné senáty, jejichž stálí členové byli jmenováni vždy na období 1 roku. Předseda ani místopředseda ÚS nemohli být stálými členy žádného senátu, ostatní soudci se měli v senátech postupně rovnoměrně prostřídat. V případě nepřítomnosti některého stálého člena senátu anebo byl-li některý člen ve věci z rozhodování vyloučen, jmenoval předseda ÚS na jeho místo jiného soudce jako zastupujícího člena senátu. Senát je usnášeníschopný jen v počtu čtyř členů.

K usnášeníschopnosti pléna byla nutná přítomnost nejméně 9 soudců. Plénum i senáty rozhodovaly prostou většinou přítomných soudců. Pokud by však šlo o rozhodnutí, které se odchyluje od dřívějšího nálezu ÚS nebo dřívějšího usnesení ÚS o výkladu, byl k rozhodnutí nutný souhlas nejméně 9 soudců.

Ze zákona tajné bylo hlasování soudců v plénu při rozhodování například o nálezech o souladu předpisů, o kompetenčních sporech a o politických stranách a hnutích, a pokud plénum znovuposuzovalo věc, která původně příslušela senátu. Soudce, který s rozhodnutím nesouhlasil, však měl právo, aby jeho stanovisko bylo uvedeno v zápise o hlasování.

Významné nálezy

Za necelý rok své existence posoudil Ústavní soud ČSFR přes tisíc věcí a na řadu jeho názorů později navazoval Ústavní soud České republiky.[1]

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Související články

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c Ústavní soud: Historie ústavního soudnictví
  2. ↑ Důvodová zpráva k návrhu nové ústavy ČSR, Ústavodárné národní shromáždění republiky Československé, 1948, 5. zasedání, k tisku číslo 1227, 5. května 1948

Odkazy a literatura

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ústavní_soud_České_a_Slovenské_Federativní_Republiky&oldid=7005239“