Výklad (právo)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Výklad neboli interpretace právních předpisů je mimořádně důležitou právní disciplínou, neboť ze samotného znění textu právních předpisů nelze ve složitějších případech jednoznačně vyčíst, jaké právní normy na daný případ dopadají a pokud ano, tak jak přesně jim v daném kontextu porozumět.

Interpretace práva může mít několik funkcí, především je to funkce poznávací, neboť jen jejím prostřednictvím lze zjistit skutečný obsah právní normy. Další důležitou funkcí je funkce praktická, neboť právo je interpretováno především proto, aby bylo následně aplikováno. Nejdříve je tedy nutné zjistit obsah a význam právní normy a teprve poté lze právo aplikovat. Zde typicky soudce nejdříve zjistí, jaký právní předpis či jeho část na řešený případ dopadá, pak si ozřejmí jeho obsah a teprve poté rozhodne o tom, zda určité jednání nebo stav byl v souladu s právem, nebo ne a následně jaké jsou právní následky s takovým závěrem spojené. Nakonec je výklad práva možno použít v rámci funkce argumentační, kdy argumentující sám právo neaplikuje, ale kdy se naopak snaží aplikující orgán přesvědčit o určitém výkladu, zejména tedy ve svůj prospěch (např. advokát vůči soudci). Nelze však ani zanedbat argumentační výklad práva, který provádí učitel práva vůči svým žákům.

Metody výkladu[editovat | editovat zdroj]

Základní metody[editovat | editovat zdroj]

Rozeznávají se tyto základní výkladové metody:

  1. Gramatická (jazyková) metoda je přímočarý výklad právní normy z jejího textu. Při výkladu se vychází ze struktury věty, rozebírají se vztahy mezi jednotlivými částmi souvětí i jednotlivých vět, co použité výrazy obvykle znamenají apod.
  2. Systematická metoda znamená, že se studuje umístění rozebírané právní normy v textu a systému právního předpisu (např. se hodnotí členění předpisu na části, hlavy a oddíly, dovozuje jaký význam mají marginální rubriky atd.) a jaké je postavení zkoumaného právního předpisu v daném právním odvětví a případně i v celém právním řádu.

Zvláštní metody[editovat | editovat zdroj]

A pak tyto nadstandardní, které nastupují tehdy, jestliže základní metody výkladu nevedou k jednoznačnému výsledku:

  1. Teleologická (účelová) zkoumá, jaký je současný účel a smysl rozebírané právní normy vzhledem k zaměření celého právního předpisu, který ji obsahuje.
  2. Historická je podobná účelové metodě, neboť také zkoumá smysl právní úpravy, ale rozdíl je v tom, že tento smysl hledá v době, kdy zákonodárce (popř. autor podzákonného předpisu) danou právní úpravu přijímal. Při tomto výkladu se bere v potaz např. důvodová zpráva k zákonu, případně též záznam rozpravy v Parlamentu při jeho přijímání apod.
  3. Komparativní (srovnávací) je založena na analýze obdobné úpravy v jiných právních předpisech, případně dokonce i v cizích právních řádech. V takovém případě je však nutno ji brát jen jako pomocnou, protože existence určité zahraniční úpravy nemá k interpretaci českého práva přímou relevanci (s výjimkou práva EU).

Metoda logického výkladu[editovat | editovat zdroj]

Základní metodou výkladu je též metoda logického výkladu, která je však svou povahou přítomna už ve všech předcházejících. Používají se při ní především tyto zvláštní argumenty právní logiky:

  • argumentum a contrario (důkaz z opaku) – vylučuje platnost nějaké domněnky, jestliže platí domněnka opačná,
  • argumentum per eliminationem (důkaz vyloučením) – platí-li něco pouze pro určitý prvek množiny, neplatí to pro zbytek prvků této množiny,
  • argumentum per analogiam nebo také agumentum a simili (důkaz podobnosti) – platí-li něco pro určitou skutečnost, platí to jistě i pro skutečnost skutkově podobnou (zde lze již hovořit o použití analogie v právu),
  • argumentum a fortiori (důkaz silou, významem) – rozlišuje se na a minori ad maius (od menšího k většímu, tzn. platí-li něco pro méně významnou skutečnost, pak to jistě platí i pro skutečnost významnější) a na a maiori ad minus (od většího k menšímu, tzn. naopak platí-li něco pro významnější skutečnost, pak to jistě platí i pro skutečnost méně významnou),
  • reductio ad absurdum – pokud nějakou domněnku dovedeme do extrému a uvidíme, že výsledek by byl zcela absurdní, pak taková domněnka nemůže obstát,
  • argumentum a silentio legis – jestliže určitá skutečnost není právem upravena, pak pro subjekty práva platí základní právní zásada, že co není zákonem zakázáno, je povoleno, a naopak pro státní orgány, že nemají v dané věci pravomoc.

Druhy výkladu[editovat | editovat zdroj]

Druhy podle závaznosti[editovat | editovat zdroj]

Výklad práva lze dělit podle toho, kdo jej provádí na autoritativní a na nerelevantní,[zdroj?] který může mít každý, kdo se s danou právní normou i jen seznámí. Pokud však jde o výklad autoritativní, tak je nutno ho dále rozlišovat podle jeho závaznosti vůči ostatním:

  1. Autentický výklad je závazný zcela a ve skutečnosti nejde ani tak o interpretaci práva, jako spíše o legislativní doplnění určitého právního předpisu, neboť jej podává ten, kdo tento zkoumaný předpis vydal. V Československu mělo toto oprávnění přeneseně předsednictvo Národního shromáždění. Od té doby už takový výklad není možný.
  2. Legální výklad je obdobný, ale rozdíl je v tom, že je oprávněn jej podat určitý orgán, který danou normu nevydal. Takové oprávnění je dáno právní normou vyšší právní síly, zejména tedy ústavou, z čehož pak plyne také naprostá závaznost tohoto typu výkladu. V ČSFR měl toto oprávnění Ústavní soud ČSFR. Od té doby už takový výklad také není možný.
  3. Oficiální je dnes nejčastější a podává ho orgán, který danou právní normu aplikuje. Jde tedy především o výklad soudní nebo o výklad správního orgánu v rámci určitého řízení[zdroj?] a je proto také závazný, ačkoli jen pro účastníky tohoto řízení. Výjimkou jsou určitá rozhodnutí obecného soudu, např. o osobním stavu, a také všechny vykonatelné nálezy Ústavního soudu, která jsou závazná pro každého.
  4. Interní je výklad závazný pouze po tzv. služební linii, tedy jen v rámci určité organizace, a to směrem dolů od vykládajícího subjektu. Příkladem mohou být interní směrnice, metodiky nebo závazné pokyny ústředních orgánů státní správy, které jsou závazné pro jim podřízené úřady.
  5. Doktrinální výklad podávají právní vědci, není tedy závazný, ale do značné míry aplikační praxi ovlivňuje. Výkladu právních vědců se běžně dovolávají soudci v odůvodnění svých rozhodnutí nebo advokáti při sepisu vyjádření svých klientů; účelem argumentace doktrinálním výkladem je přesvědčit čtenáře o legitimnosti zastávaného právního názoru.

Je třeba se zmínit i o výkladu konstantním, který znamená, že určitý výklad je již v právní praxi ustálenou věcí. V tomto směru působí především dlouhodobá judikatura vyšších soudů, např. Nejvyššího soudu, která se pak nazývá konstantní judikaturou.

Druhy podle výsledku[editovat | editovat zdroj]

Rozlišovat lze výklad práva také podle toho, jaký je jeho výsledek:

  1. Doslovný výklad by měl být pravidlem, neboť nejvíce odpovídá skutečnému obsahu interpretované právní normy.
  2. Extenzivní (rozšiřující) výklad způsobí, že dosah interpretované právní normy bude širší, než by tomu bylo při výkladu doslovném.
  3. Restriktivní (zužující) výklad naopak dosah právní normy zúží a ta tak bude dopadat na méně případů.

Rozšiřující i zužující výklad by měl být používán jen tehdy, bude-li to v souladu s účelem interpretované právní normy (využití teleologické metody výkladu) a jen úměrně konkrétní situaci, protože jinak by se interpretující subjekt mohl dostat do situace, jež by byla v rozporu s právem. Problematickým druhem výkladu je také opravný výklad, který totiž může vcelku jednoduše sklouznout k protizákonnému jednání, neboť vychází z premisy, že zákonodárce se zmýlil a chtěl ve skutečnosti normovat jinak, než nakonec učinil. Takovou domněnku je tedy zapotřebí velmi dobře odůvodnit a proti jednoznačnému znění zákona už nelze jít vůbec.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-028-1. S. 167 a násl. (česky) 
  • GERLOCH, Aleš. Teorie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-233-2. S. 139 a násl. (česky) 
  • FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Brno : Masarykova univerzita, 2003. ISBN 80-210-3254-5. S. 307 a násl. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]