Projekt 30bis
| Projekt 30bis / Třída Skoryj | |
|---|---|
 Torpédoborec projektu 30bis | |
| Obecné informace | |
| Uživatelé | Sovětské námořnictvo Egyptské námořnictvo Polské námořnictvo Indonéské námořnictvo |
| Typ | torpédoborec |
| Lodě | 70 |
| Osud | vyřazeny |
| Předchůdce | Projekt 30 / třída Ogněvoj |
| Nástupce | Projekt 41 / třída Něustrašimij |
| Technické údaje projektu 30bis | |
| Výtlak | 2316 t (standardní) 3066 t (plný) |
| Délka | 120,5 m |
| Šířka | 12 m |
| Ponor | 4,26 m |
| Pohon | 2 turbíny, 4 kotle |
| Rychlost | 35,5 uzlu |
| Dosah | 2900 nám. mil při 18 uzlech |
| Posádka | 286 |
| Výzbroj | 4× 130mm kanón (2×2) 2× 85mm kanón (1×2) 7× 37mm kanón (7×1) 10× 533mm torpédomet (2×5) 2 skluzavky, 6 vrhačů 52–60 min |
Projekt 30bis (jinak též třída Skoryj) byla třída torpédoborců sovětského námořnictva z doby studené války. Byla to první třída sovětských torpédoborců, postavená po druhé světové válce. Rozsáhlá třída znamenala především početní posílení námořnictva, technologicky však vycházela z italských koncepcí z poloviny 30. let. Celkem bylo postaveno 70 jednotek této třídy. Všechny torpédoborce této třídy byly vyřazeny. SSSR je exportoval do Egypta (6), Indonésie (8) a Polska (2). Sovětské námořnictvo drtivou většinu vyřadilo v 70. a 80. letech. Poslední ruská jednotka byla vyřazena roku 1994.
Stavba[editovat | editovat zdroj]
Vývoj torpédoborců Projektu 30bis byl zahájen v říjnu 1945. Základní uspořádání, výzbroj a pohonný systém pro urychlení vývoje vycházely z předcházejícího Projektu 30 (Ogněvoj). V letech 1948–1953 bylo postaveno celkem 70 jednotek této třídy. Do stavebního programu se zapojily loděnice v Nikolajevu, Komsomolsku na Amuru, Leningradu a Molotovsku.[1]
Konstrukce[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Složení výzbroje se u jednotlivých plavidel lišilo a postupně byly její prováděny různé modifikace (instalace raketových vrhačů hlubinných pum RBU-2500 či modernějších protiletadlových kanónů ráže 57 mm). Základní výzbroj tvořily čtyři 130mm kanóny ve dvou dvoudělových věžích, které doplňovaly dva 85mm kanóny a sedm protiletadlových 37mm kanónů v jednohlavňové lafetaci. K napadání hladinových lodí sloužily dva pětihlavňové 533mm torpédomety. K ničení ponorek sloužilo šest vrhačů a dvě skluzavky hlubinných pum. Pohonný systém tvořily dvě parní turbíny TV-6 a čtyři kotle KV-30. Celkový výkon byl 60 000 hp. Nejvyšší rychlost dosahovala 35,5 uzlu. Dosah byl 2900 námořních mil při rychlosti 18 uzlů.[1]
Zahraniční uživatelé[editovat | editovat zdroj]
Egypt – Egyptské námořnictvo získalo celkem šest torpédoborců této třídy.[1]
Indonésie – Indonéské námořnictvo získalo celkem osm torpédoborců této třídy.[1]
Polsko – Polské námořnictvo získalo celkem dva torpédoborce této třídy.[1]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 353.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Projekt 30bis na Wikimedia Commons - Destroyers - Project 30bis [online]. russianships.info [cit. 2015-05-09]. Dostupné online. (anglicky)
