Projekt 41

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Projekt 41 / třída Něustrašimij
Něustrašimij
Něustrašimij
Obecné informace
UživatelSovětské námořnictvo
Typtorpédoborec
Lodě1
Osudvyřazen 1974
PředchůdceProjekt 30bis / třída Skoryj
NástupceProjekt 56 / třída Kotlin
Technické údaje projektu 41[1]
Výtlak3010 t (standardní)
3800 t (plný)
Délka133 m
Šířka13,6 m
Ponor4,4 m
Pohon2 turbíny, 4 kotle
Rychlost34 uzlů
Posádka328
Výzbroj4× 130mm kanón (2×2)
8× 45mm kanón (4×2)
8× 25mm kanón (2×4)
10× 533mm torpédomet (2×5)
6 vrhačů

Projekt 41 (jinak též třída Něustrašimij) byla třída torpédoborců sovětského námořnictva z doby studené války. Dokončen byl pouze jeden torpédoborec této třídy. Sloužil v letech 1955–1974. Byla to poslední třída sovětských torpédoborců, vycházejících z italských vzorů z poloviny 30. let (počínaje třídou Gněvnyj).[2]

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Ze čtyř původně objednaných lodí této třídy byl nakonec postaven pouze torpédoborec Něustrašimij. Kýl lodi byl založen 5. července 1950, dne 29. ledna 1951 byl trup spuštěn na vodu a 26. července 1955 byl Něustrašimij dokončen.[3] Stavba dalších tří byla zrušena před založením kýlu.[2]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Výzbroj tvořily čtyři 130mm kanóny ve dvou dvoudělových věžích, které doplňovaly čtyři 45mm dvojkanóny (roku 1957 později nahrazené čtyřhlavňovou lafetací). Roku 1959 bylo instalováno ještě osm kanónů ráže 25 mm. K napadání hladinových lodí sloužily dva pětihlavňové 533mm torpédomety. K ničení ponorek loď nesla šest vrhačů hlubinných pum (později dva salvové vrhače RBU-2500).[3] Pohonný systém tvořily dvě parní turbíny a čtyři kotle. Jeho výkon byl 66 000 shp. Nejvyšší rychlost dosahovala 34 uzlů.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha: Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 284. 
  2. a b Pejčoch, 2008, s. 78.
  3. a b Pejčoch, 2008, s. 82.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 353. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]