Wikipedista:Žáha

Martínkovice

Martínkovice
Kostel svatého Jiří a svatého Martina
znakvlajka
Lokalita
Status	obec
LAU (obec)	CZ0523 574228
Kraj (NUTS 3)	Královéhradecký (CZ052)
Okres (LAU 1)	Náchod (CZ0523)
Obec s rozšířenou působností a pověřená obec	Broumov
Historická země	Čechy
Katastrální území	Martínkovice
Katastrální výměra	14,16 km²
Zeměpisné souřadnice	50°32′51″ s. š., 16°20′31″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel	498 (2018) (e)
Nadmořská výška	390 m n. m.
PSČ	549 73
Zákl. sídelní jednotky	1
Části obce	1
Katastrální území	1
Adresa obecního úřadu	Martínkovice 186 54973 Martínkovice
Starosta	Ing. Jaromír Jirka
Oficiální web: www.martinkovice.cz
Email: [[1]]
Martínkovice
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obceNěkterá data mohou pocházet z datové položky.

Obec Martínkovice (německy Märzdorf) se nachází v okrese Náchod, kraj Královéhradecký. Žije zde 498 obyvatel. Martínkovicemi protéká Martínkovický potok, který se vlévá do řeky Stěnavy.

Obsah

• 1 Historie
• 2 Pamětihodnosti
• 3 Reference
• 4 Externí odkazy

Historie

První osídlení

Martínkovice, vzdálené asi 5 km jihovýchodním směrem od Broumova, leží v mírně zvlněné krajině, která před 350 miliony let tvořila dno rozsáhlého jezera.

Ze starší doby kamenné svědčí archeologické nálezy o přechodném výskytu lovců v této oblasti. Ta od konce 5. století však pustne a zarůstá pralesem. Po celý raný středověk zůstává neosídlená.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1255, kdy se v souvislosti s obchodní stezkou z Broumova do Kladska hovoří o č e s k ý c h osadách; jednou z nich je Březnice, dnešní Martínkovice.

Král Přemysl Otakar I. povolal prostřednictvím opatů Martina (1253-1278) a Bavora (1290-1332) rolníky z Durynska a Flander, aby zde zakládali vesnice po vzoru vesnic německých. Březnici noví osadníci přejmenovali na Martinsdorf (též se uvádí Villa Martini nebo Mertensdorf, Marzdorf a Maerzdorf) a čeští obyvatelé s Němci postupně splynuli.

Feudální období

V roce 1677 jsou Martínkovice vedeny v urbáři jako druhá největší vesnice z 19 vesnic broumovského panství: žilo v nich 45 sedláků, 32 chalupníci a dávky, které odváděli, byli stejné jako dávky nejvýznamnější vesnice Broumovska Křinice.

V Martínkovicích stál i velký panský dvůr s ovčínem pro 300 ovcí.

Robotní povinnosti byly velice kruté vždy, ale v roce 1756, kdy klesl v Martínkovicích počet sedláků na 30, se staly otřesnými. Bylo nařízeno místo 1 925 dnů potažní roboty 3 692 dnů a k tomu 2 028 dní roboty ruční. Jinými slovy každý sedlák musel vykonat 147 dnů roboty ročně. Životní podmínky se staly až nelidskými neb třetinu roku tvořily svátky, kdy se nesmělo pracovat, druhou třetinu roku se robotovalo a jen poslední třetina roku zbývala na vlastní práci. Jelikož však potah, mnohdy i dva, musel sedlák živit c e l ý rok, docházelo k tomu, že se sedláci potahů zbavovali a tím se z nich stávali chalupníci a domkáři se zanedbatelnou povinností 12denní roboty.

Martínkovice chudly.

Statky, které se v Martínkovicích dochovaly, většinou pocházejí právě z 19. století. Jedná se o zcela ojedinělé zděné stavby, které svým objemem, prostorovým uspořádáním, použitými stavebními prvky a členěním fasád - zvláště pak štítů - jsou výjimečné v České republice; říká se jim statky broumovského typu.

Nástup kapitalismu

Rok 1848 znamenal zrušení feudálního systému a nástup kapitalismu. Martínkovice získaly samosprávu a podléhaly přímo okresnímu úřadu v Broumově, nikoli vrchnostenskému.

Do Martínkovic vtrhla bavlna a právo jejího zpracování. Zdejší tkalcovna zpracovávala původně len, byla založena i přadlácká škola, nyní se ale tká bavlněné zboží.

V letech 1888 až 1889 postavil továrník Moriz Schur tovární domy pro dělníky. Zaměstnával více než 600 lidí, kteří vyráběli jakostní a rozmanité bavlněné látky, např. se zde tkaly damašky, materiál na ubrusy a prostírání, později i hedvábí, používané ve druhé světové válce na výrobu padáků..

V letech hospodářské krize, tedy koncem roku 1930, vyplácel Morizův syn Josef podporu propuštěným dělníkům. V roce 1933 však už pracovalo ve fabrice jen 70 tkalců.

Josef Schur tedy prodal tkalcovnu jejímu řediteli Ing. Schmidtovi. Ten měl do září 1945 zajištěn odbyt, pak byl nahrazen národním správcem Augustinem Přibylem .

Provoz byl postupně likvidován od roku 1963, mnoho lidí odešlo za prací do vnitrozemí a v roce 1995 byl provoz ukončen úplně.

Život mezi dvěma válkami a po nich

Před první válkou byla obec elektrifikována, k tkalcovně přibyla nudlárna (po válce se v ní vyráběla kružidla; dnes je uzavřená). Henleinovci nabírali na síle, ke konci roku 1937 bylo soužití Čechů s Němci již nemožné.

Za druhé války sudetští Němci ze svého nadšení nad ´osvobozením´ vystřízlivěli. Místní partyzánská jednotka o 70 mužích odzbrojila v květnu 1945 6 000 německých vojáků (bez boje). Zákroku Rudé armády nebylo vůbec zapotřebí, v Martínkovicích byl klid.

Z vnitrozemí začali přicházet zájemci o zemědělské usedlosti, živnosti i domky. Znovu se budovala česká vesnice, vznikaly spolky např. hasičů, sportovní, myslivecký, hudební, divadelní, Svaz důchodců, mládeže,...

JZD bylo založeno 28. září 1949, brzy však zaniklo, ale roku 1952 (v únoru) vzniklo druhé. Rozpadlo se roku 1991.

Současnost

Martínkovice jsou součástí CHKO Broumovsko. Do části obce zasahuje národní přírodní rezervace Broumovské stěny – vyhledávaná turisty pro četné pískovcové útvary, vyhlídky, rokle.

V obci působí 5 zemědělských podnikatelských subjektů, 1 firma zabývající se prodejem a servisem zemědělské techniky a pila, dále zde podnikají 2 truhláři, klempíř, pokrývač.

Pamětihodnosti

• Kostel svatého Jiří a svatého Martina Krajinu na Broumovsku bohatí benediktíni posvětili v 17. a 18. století církevními architektonickými skvosty. Patří k nim i skupina devíti barokních kostelů z dílny Martina Allia a Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferů. Martínkovický kostel sv. Jiří a sv. Martina najdete nad řekou Stěnavou v dolní části obce. Je poprvé uváděn roku 1384 jako farní. V roce 1650 k němu byla přistavěna kamenná věž, která jediná se zachovala při stavbě kostela nového (v raně barokním stylu) v letech 1692 až 1698 podle projektu Martina Allia. Hlavní oltář je zdoben monumentálními sochami sv. Vavřince a Štěpána z období kolem roku 1700. Socha Madony ze začátku 15. století, která patří k hlavnímu oltáři, byla spolu s dalším vzácným inventářem uložena do depozitáře. Stalo se tak poté, co zde roku 1992 uloupili sochu Madony z výklenku na jižní straně presbytáře. Autorem nástropní malby je Felix Antonín Scheffler. Vedle kostela stojí fara ze 17. století s hospodářskými budovami. Údajně bývala propojena podzemní chodbou s hostincem pod kostelem.
• Vojenský hřbitov z let 1914 – 1918 a 1939 – 1945 V roce 1915 byl mezi Martínkovicemi a Broumovem zbudován velký zajatecký tábor pro až 30 000 Rusů, Srbů, Italů aj. Tisíce jich zahynuly ´díky´ infekční epidemii a jsou pohřbeny v hromadných hrobech na tzv. vojenském hřbitově. Pro zhruba 400 rakouských vojáků bylo zřízeno na vojenském hřbitově zvláštní oddělení. Zajatci byli v táboře zaměstnáváni: rozvedli vodovod, postavili nové baráky, parní lázně, pekárnu a zemřelým kamarádům zbudovali podle návrhu zajatého ruského inženýra památník. Během 2. světové války zde bylo pohřbeno 122 ruských zajatců
• Socha Panny Marie u silnice do Křinic
• Silniční most přes Stěnavu
• dvě křížové cesty:

Křížová cesta u hřbitovní zdi ve východní části obce V ohradní zdi hřbitova přilehlého ke kostelu svatého JIří a svatého Martina stojí márnice a protější kaple svaté Anny. Kolem hřbitova jsou kamenné kapličky křížové cesty z 19. století s obrázky na plechu.

Křížová cesta u kaple Svaté Anny (z roku 1798, do původní podoby obnovená a vysvěcená v roce 1999) pod Broumovskými skalami je dost poničená.

Z historie Martínkovic, František Jirka a kolektiv, 2005

Dějiny Broumova a Broumovska, Zdeněk Košťál, MěNV Broumov, 1990

Kurz

Pískoviště 2

V hlavě mám jen seno - a to kdo ví, jestli?! Musím zdrhat, vše přebírá Žák!

Johann Georg Adalbert Hesselius (1630 - 1695)

správce klášterního panství v Broumově, spisovatel

Životopis

Původ rodiny

Odkud pocházela společenská elita poddanského města Broumova, rodina Hesseliova, prozatím nikdo neví. V roce 1634 je Baltazar, otec Johanna Georga Adalberta, a majitel měšťanského domu na broumovském náměstí, uveden v seznamu mešťanů jako hospodářský správce broumovského kláštera a posléze i purkrabí sousedního benediktinského púolického panství.

Za vzornou službu městu zejména během třicetileté války, byl Baltazar povýšen císařem Ferdinandem II. do šlechtického stavu s predikátem ´von Hessenberg und Straussfeld´.

Baltazar se dvakrát oženil, z prvního manželství se narodil 1. srpna 1630 syn Johann Georg Adalbert.

Dětství a mládíJ. G. A Hesselia

Johann Georg Adalbert prožil své dětství na rohu broumovského náměstí poblíž dnešní Hradební ulice. Zadní trakt domu sousedil se hřbitovem a zahradami mezi hradbami a obytnými domy. Později toto místo zobrazil ve svém urbáři.

Absolvoval broumovské klášterní gymnasium (v roce 1690). Podnikl poté roční studijní cestu do Tyrol, Bavorska a Itálie.

Dospělost

Po návratu z ´vandru´ Johann Georg Adalbert začíná svoji kariéru jako písař a výběrčí daní, o 4 roky později (r. 1665) je znám jako císařský výběrčí cla a do roku 1670 i jako městský fojt (rychtář) a městský písař. Od roku 1670 až do své smrti svědomitě spravuje broumovské panství.

Johann Georg Adalbert se těšil u klášterní vrchnosti i svých spoluobčanů přirozené autoritě, pramenící nejen z jeho charisma, ale i hlubokého vzdělání a nepopiratelných podnikatelských schopností. Díky jim rozšířil nejen rodinné jmění, ale zasloužil se i o vznik soukenické manufaktury Tomáše Sartoria, opata broumovského kláštera.

Od roku 1674 byl Hesselius členem mariánského bratrstva a později i jeho vicerektorem.

Spisovatel

Johann Georg Adalbert Hesselius je autorem několika rukopisů, které jsou nejen z historického, ale také estetického hlediska nesmírně cenné.

V roce 1667 přeložil z češtiny do němčiny Městská práva království Českého; kniha je dnes uložena v knihovně rukopisů Národního muzea v Praze.

Hesseliovým nejslavnějším titulem je však obsáhlý tzv. urbář broumovského panství (Nově sepsaný řád všech trvalých povinností a rent, které plní a odvádějí dědiční poddaní slavného kláštera Broumova ve městě a okolí čili URBARIUM NEOCONSCRIPTUM CUM EXPLICATIONE BREVI), sepsaný v letech 1676 až 1677. Dnes je uložen ve fondech SOA v Zámrsku. Jelikož jde o archivní kulturní památku, nepředkládá se badatelům z důvodů ochrany, takže studium je možné jen z kopií.

Hesseliův urbář je totiž světovým unikátem, pečlivě zpracovaným po textové stránce a zajímavým dokumentem i po stránce výtvarné. Geografický popis jednotlivých vsí, jejich stručná historie, popis vodních toků i s určitou charakteristikou o užitku, popis rybníků, bažin a mokřadů, cest přes Broumovské stěny, Javoří hory i stezek mezi statky a jejich poplužími, pověsti, poznámky o úkrytech obyvatel za třicetileté války,... je totiž doplněn barevnými vyobrazeními Broumova a vesnic, které patřily ke klášternímu velkostatku na 20 papírových pásech 15 až 21 cm širokých a 61 až 285 cm dlouhých, doplněných ještě čtyřmi podobně provedenými pohledy z broumovského kláštera na čtyři světové strany.

Tyto obrazy vesnic jsou neobyčejně plasticky provedené. S textem urbáře je spojuje systém značek symbolových, číselných i abecedních, což svědčí nejen o výrazném výtvarném talentu Johanna Georga Adalberta, ale také o jeho dokonalé znalosti poddaných vesnic. Pro badatele je Hesseliův urbář dodnes zdrojem nepřeberného množství poučení o charakteru zemědělské výroby koncem 17. století. Mapové přílohy jsou oživeny postavičkami obyvatel, divokými i domácími zvířaty, vozy, jezdci, poutníky, mlýny a jinými významnými budovami,... kostely... U města Broumova a následně u každé vsi je popsán jejich vývoj od založení, privilegia, soupis držby a jejího původu u jednotlivých stavení a také povinnosti. Uvádí kdo a kde v obci žije a jeho povinnosti na daních a robotách. Urbář tedy sloužil jako přehled i jako účetní kniha.

Je psán německy.

V letech 1680 až 1681 vznikla pozoruhodná Kronika poddanské rebelie na Broumovsku r. 1680. I toto dílo je ojedinělé a výjimečné. Je též uložené v knihovně Národního muzea. Autor si, jako přímý účastník událostí, zachoval vzácný odstup, snažil se o přesnost a úplnost. Hesselius uvádí doslovné citace z dokumentů sepsaných a vydaných v době povstání, tedy například ze stížností poddaných, ale i odpovědí opata na ně.

Hesselius znal podmínky života poddaných, měl pro jejich postavení pochopení, v závěru Kroniky však jejich vzpouru odmítl, zato ocenil výkon broumovského mistra popravčího. Kronika poddanské rebelie je psána formou deníku.

Rodina

Johann Georg Adalbert Hesselius měl početnou rodinu. Z prvního manželství vzešli tři synové a dvě dcery, s druhou manželkou, která ho přežila o 13 let, děti neměl. J. G. A. Hesselius rovněž rozmnožil rodinný majetek o další dva domy na broumovském náměstí a dvě veliké zahrady.

Erb

Štít dělený do středu zobrazuje v dolní polovině Meluzínu a v horní dva bazilišky hledící do středu. V klenotu je zobrazen vpravo hledící bazilišek s černo-stříbrnými křídly a zdobná, barokně rozevlátá přikryvadla jsou zlato-černá.

Zhodnocení díla

Broumovský měšťan a klášterní úředník a šlechtic Johann Georg Adalbert Hesselius je pokládán za nejvýznamnějšího spisovatele (autora) doby barokní (pobělohorské), za znalce poměrů, dějin a tradic, nadaného kreslíře a kartografa..

Mgr. Jaroslav Koláčný, ThDr. Mgr. Šárka Steinová, Th.D., PhDr. Vladimír Waage URBARIUM NEOCONSCRIPTUM CUM EXPLICATIONE BREVI, Kritická edice, NZM Praha, 2014

Významný broumovský spisovatel ze 17. století, článek z Broumovsko, ročník 00iv/1990, číslo 3, str. 6., PhDr. Zdeněk Košťál