Votická vrchovina

Votická vrchovina je geomorfologický podcelek v celku Vlašimská pahorkatina. Celek je součástí podsoustavy Středočeská pahorkatina. Nejvyšším bodem vrchoviny je Javorová skála (723 m n. m.). Nejvyšší partie Votické vrchoviny bývají označovány laickými, avšak hluboce zakořeněnými názvy, jako je Česká Sibiř (na východě území), Český Merán (na Sedlecko-Prčicku) a Čertova hrbatina (na západě území). Reliéf vrchoviny, který dotváří zlomové svahy, se vyvinul na území nejvyššího vyklenutí středočeské megaantiklinály. Nalezneme zde jak strukturní hřbety, suky a ruwary, tak skalní tvary tropického a mrazového zvětrávání.

Vrchovina tvoří výrazný předěl mezi středními a jižními Čechami, historicky vždy byla i hranicí mezi Pražskou a Budějovickou diecézí. Severní svahy jsou odvodňovány potoky Brzinou, Sedleckým potokem a Mastníkem do Vltavy a jižní svahy potoky Košínským, Vlásenickým a říčkou Smutnou a jejími přítoky do Lužnice; z východních svahů Miličínské vrchoviny odtéká voda menšími přítoky do řeky Blanice ústící do Sázavy.

Fytogeograficky patří celek do chladnějšího mezofytika, tvoří dva specifické fytogeografické okresy Votická pahorkatina (42a) a Votická vrchovina (43). V zachovalé, lesnaté, kulturní krajině se rozkládají tři přírodní parky: Jistebnická vrchovina, Petrovicko a Džbány-Žebrák.

Členění na okrsky

• Nechvalická vrchovina
• Kovářovská vrchovina
• Sedlecká kotlina
• Jistebnická vrchovina
• Miličínská vrchovina

Charakteristika okrsků

Nechvalická vrchovina

Nechvalická vrchovina představuje severní křídlo středočeské megaantiklinály. Obdobně jako v sousední Kovářovské vrchovině se i zde nacházejí samostatné žokovité balvany (např. Husova kazatelna či Vrškámen) a kamenná stáda. Balvany často nesou stopy terciérního tropického zvětrávání v podobě povrchových tvarů – skalních mís, žlábkových škrapů, tafoni apod. Nechvalická vrchovina je směrem na jih omezena nenápadnou Sedleckou kotlinou.

Nechvalická vrchovina je dále členěna na podokrsky:

• Petrovická kotlina (Hůrka 478,4 m n. m.)
• Nedrahovická vrchovina (kóta 568,8 m n. m.)
• Martinická vrchovina (Kopanina 591,8 m n. m.)

Kovářovská vrchovina

Kovářovská vrchovina se dále člení na podokrsky:

• Předbořická vrchovina (Bučina 541,9)
• Hrazanská vrchovina (Zběžnice 608,4)
• Přeborovská vrchovina (kóta 561,5)

Sedlecká kotlina

Sedlecká kotlina je sníženina tektonického původu, jíž protéká Sedlecký potok. Sedlecká kotlina se již dále nečlení. Nejvyšším vrchem okrsku je Porostlý (514 m n. m.), v jehož západním úpatí se nachází starý zatopený žulový lom.

Jistebnická vrchovina

Jižně od Sedlecké kotliny se zvedají prudké severní svahy Jistebnické vrchoviny. Okrsek Jistebnická vrchovina představuje temeno středočeské megaantiklinály, která, na rozdíl od severní části, spadá k jihu velice pozvolna. Zatímco náhorní plošiny vrchoviny zasahují pouze do výšek 600–650 m n. m., nejvyšší vrcholy překračují hranici 700 m n. m. (Javorová skála 723 m n. m., Čertovo břemeno 714 m n. m. a Kozlov 709 m n. m.). Na celém hřebeni protaženém ve východozápadním směru se nachází četné tvary mrazového zvětrávání (např. mrazové sruby či kamenná moře).

Jistebnická vrchovina se dále člení na podokrsky:

• Chyšecká vrchovina (Javorová skála 722,6 m n. m.)
• Ratibořská vrchovina (Králov 671,6 m n. m.)
• Dehetnická vrchovina (Dehetník 680 m n. m.)

Miličínská vrchovina

Miličínská vrchovina je dále členěna na podokrsky:

• Budenínská vrchovina (Džbány 688,2 m n. m.)
• Mezivratská vrchovina (Mezivrata 713,3 m n. m.)
• Střezimířská pahorkatina (kóta 670 m n. m.)

Odkazy

Literatura

• BALATKA, B., KALVODA, J. Geomorfologické členění reliéfu Čech. Praha: Kartografie Praha, 2006. 79 s.
• BÍNA, J., DEMEK, J. Z nížin do hor. Geomorfologické jednotky České republiky. Praha: Academia, 2012. 344 s.
• MALÍČEK, J., HLÁVÁČKOVÁ, Š., JALOVECKÁ, M. Přírodní zajímavosti Sedlčanska. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 2007. 104 s.
• PECHAČOVÁ, B. Kameny a skály Sedlčanska. Praha: [Blanka Pechačová], 2014. 128s.

Externí odkazy

• Vlašimská pahorkatina na webu Geomorfologická československá
• Článek o klimatu tzv. České sibiře