Uhličitan olovnatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Uhličitan olovnatý
Vzhled uhličitanu olovnatého
Obecné
Systematický název Uhličitan olovnatý
Ostatní názvy Karbonát olovnatý
Sumární vzorec PbCO3
Vzhled Bílá krystalická látka
Identifikace
Vlastnosti
Molární hmotnost 267,21 g/mol
Teplota rozkladu 315 °C; tj. 388 K (na CO2 a PbO)
Hustota 6,582 g/cm3
Rozpustnost ve vodě 0,1 mg/100 ml (20 °C)
Bezpečnost
Toxický
Toxický (T)
Nebezpečný pro životní prostředí
Nebezpečný pro životní prostředí (N)
R-věty R20/22 R33 R50/53 R61 R62
S-věty S45 (S53) S60 S61

GHS06 – toxické látky
GHS06

GHS07 – dráždivé látky
GHS07

GHS08 – látky nebezpečné pro zdraví
GHS08

GHS09 – látky nebezpečné pro životní prostředí
GHS09

NFPA 704
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Uhličitan olovnatý je bílá, jedovatá, anorganická látka bez zápachu a chuti se vzorcem PbCO3. Tato látka se v přírodě vyskytuje v nerostu zvaném cerussit.

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Tato látka se vyrábí průmyslově reakcí ve vodě rozpustných olovnatých solí s uhličitanem sodným. Příkladem těchto solí jsou dusičnan olovnatý (drahá, ale velice snadná výroba), octan olovnatý či chlorid olovnatý (není moc dobře rozpustný). Reakce probíhá dle rovnice:
Pb+II (aq) + Na2CO3 (aq) → 2Na+I (aq) + PbCO3 (s)

Reakce[editovat | editovat zdroj]

Tato látka se při zahřívání nad 315 °C rozpadá na oxid uhličitý a oxid olovnatý, dle rovnice:
PbCO3tCO2 + PbO
Podobně jako ostatní uhličitany, reaguje se silnými kyselinami, jako kyselina chlorovodíková či kyselina dusičná a jinými, za vzniku příslušných solí, vody a oxidu uhličitého.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Ve dnešní době je využití této látky kvůli jeho toxicitě redukováno na minimum, nejdůležitější využití je v chemickém průmyslu, nicméně dříve se tato látka používala jako barvivo. Používala se nejčastěji v kombinaci s jinými látkami, např. směs uhličitanu a hydroxidu olovnatého byla nazývána olovnatá běloba.

Bezpečnost[editovat | editovat zdroj]

Tato látka je nerozpustná ve vodě, proto by teoreticky, podobně jako například síran olovnatý či sulfid olovnatý měl projít tělem bez větších následků. Problém však je, že tato látka pro požití reaguje s kyselinou chlorovodíkovou v žaludku za vzniku rozpustného chloridu olovnatého, který způsobuje otravu olovem. Proto se při práci s touto látkou musí zacházet nanejvýš opatrně.