Sylvia Earle
| Sylvia Earle | |
|---|---|
 | |
| Narození | 30. srpna 1935 (88 let) Gibbstown |
| Alma mater | Dukeova univerzita (do 1967) Florida State University |
| Pracoviště | Kalifornská univerzita v Berkeley |
| Obory | oceánografie, joule a mořská biologie |
| Ocenění | Řád zlaté archy (1981) Gold Medal of the Society of Woman Geographers (1990) Národní ženská síň slávy (2000) Women of Discovery - Sea Award (2003) Cena TED (2009) … více na Wikidatech |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Sylvia Alice Earle (rozená Reade, * 30. srpna 1935 Gibbstown) je americká mořská bioložka, oceánograf, objevitel, botanik a lektor. Od roku 1998 je vedoucí výzkumnou pracovnicí v National Geographic.[1] Earle se jako první žena stala vedoucí výzkumu v Národním úřadu pro oceán a atmosféru v USA a byla časopisem Time Magazine v roce 1998 jako první v řadě označena titulem Hrdina pro planetu. Je také součástí skupiny Ocean Elders, která se věnuje ochraně oceánu a jeho fauně. Řád zlaté archy, Hubbardova medaile, Cena kněžny asturské za svornost, Cena TED, Národní ženská síň slávy, Doktor věd na University of Edinburgh (2018) atd.
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Sylvia Earle získala bakalářský titul na Státní univerzitě na Floridě (1955), magisterský titul (1956) a doktorát z fykologie (1966) na Duke University. Stala se kurátorkou fykologie na Kalifornské akademii věd (1979–1986) a vědeckou pracovnicí na Kalifornské univerzitě v Berkeley (1969–1981), stipendistkou Radcliffe Institute (1967–1969), což je součást Harvardovy univerzity, kde také pokračovala ve výzkumu až do roku 1981. Od roku 1980 do roku 1984 působila v Národním poradním výboru pro oceány a atmosféru.
V roce 1982 se svým pozdějším manželem Grahamem Hawkesem založili Deep Ocean Engineering, kde navrhovali, provozovali a posuzovali pilotované a robotické podmořské systémy.[2] V roce 1985 tým techniků Deep Ocean Engineering navrhl a postavil výzkumnou ponorku Deep Rover, která se potápěla do hloubek až 1000 metrů. Earle odešla ze společnosti v roce 1990 a byla jmenována vedoucí výzkumu v Národním úřadu pro oceán a atmosféru (National Oceanic and Atmospheric Administration), kde zůstala do roku 1992. V této funkci byla Earle s ohledem na své odborné znalosti o působení ropných skvrn vyzvána, aby během války v Perském zálivu v roce 1991 vedla několik výzkumných cest k určení ekologické škody způsobené ničením ropných vrtů v Kuvajtu ze strany Iráku.[3]
V roce 1992 Earle založila Deep Ocean Exploration and Research (DOER Marine) pro rozvoj námořních technologií. Od roku 1998 je vedoucí výzkumnou pracovnicí National Geographic.
Vzhledem k jejím zkušenostem s úniky ropy Exxon Valdez a Mega Borg byla Earle v roce 2010 povolána k posouzení katastrofy Deepwater Horizon v Mexickém zálivu.
Vedle své práce v Mission Blue působí také na několika výborech, včetně Institutu pro ochranu mořských živočichů.
Mission Blue[editovat | editovat zdroj]
V roce 2009 Sylvia Earle založila Mission Blue (také známá jako Sylvia Earle Alliance, Deep Search Foundation a Deep Search). Snaží se zde zajistit veřejnou podporu celosvětové síti chráněných mořských oblastí, Hope Spots, dostatečně velkých, aby zachránily a obnovily modré srdce planety. Vizí Mission Blue je do roku 2030 dosáhnout 30% ochrany oceánu a doposud je v této misi podporovalo více než 200 organizací (2019). Velkou podporou jsou přednášky TED.
S Mission Blue a jejími partnery vedla Sylvia Earle expedice do Hope Spots po celém světě. Mezi expedice patřily: Kuba v roce 2009, Belize v lednu 2010, Galapážské souostroví v dubnu 2010, Kostarika a Středoamerický dóm na začátku roku 2014 a Jihoafrické pobřeží na konci roku 2014.
V srpnu 2014 Netflix vytvořil dokument s názvem „Mission Blue“. Zaměřuje se na život a kariéru Sylvie Earle a na její kampaň Mission Blue k vytvoření globální sítě chráněných mořských oblastí. Do roku 2020 vytvořila Mission Blue po celém světě 122 Hope Spots.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sylvia Earle na anglické Wikipedii.
- ↑ Sylvia Earle, Oceanografické informace, fakta, novinky, fotografie [online]. National Geographic [cit. 2011-02-12]. Dostupné online.
- ↑ New York Times, "SCIENTIST AT WORK: Graham Hawkes; Závod o zdolání hlubin Černého moře", William J. Broad, 1993 August 3 (accessed 30 Juli 2012)
- ↑ HOLLOWAY, Marguerite. Oheň ve vodě. Scientific American. April 1992, s. 37–40. DOI 10.1038/scientificamerican0492-37. Bibcode 1992SciAm.266d..37H. (anglicky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
Earle je autorkou nebo spoluautorkou více než 150 publikací, Národní knihovna však žádný překlad do češtiny neuvádí.[1] Například knihy:
- Ellen, Prager; EARLE, SYLVIA. Oceány. [s.l.]: McGraw-Hill, 2000. Dostupné online. ISBN 0-07-138177-5.
- Earle, Sylvia. Na skok do vědy: Korálové útesy (v originále Jump into Science: Coral Reefs). [s.l.]: National Geographic Children's Books, 2003. Dostupné online. ISBN 0-7922-6953-5.
- Earle, Sylvia; LINDA K. GLOVER. Oceán: ilustrovaný atlas (National Geographic Atlas). [s.l.]: National Geographic, 2008. ISBN 978-1-4262-0319-0.
- Earle, Sylvia. Svět je modrý: Jak jsou náš osud a oceán propojeny (v originále The World Is Blue: How Our Fate and the Ocean's Are One). [s.l.]: National Geographic Books, 2009. ISBN 978-1-4262-0541-5.
- Earle, Sylvia (2012). Sladké místo v čase. Proč oceán záleží na každém z nás a všude (v originále The Sweet Spot in Time. Why the Ocean Matters to Everyone, Everywhere) Virginia Quarterly Review, Fall.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Sylvia Earle na Wikimedia Commons - Mission Blue
- Profil National Geographic
- Sylvia Earle na Literati.net Archivováno 25. 3. 2021 na Wayback Machine.
