Sylabotónický verš
Sylabotónický verš (také slabičně-přízvučný verš, tónosylabický verš apod., někdy nepřesně přízvučný verš, kteréžto označení se ale užívá i pro tónický verš) je verš, u něhož záleží na počtu slabik ve verši a uspořádání přízvučných a nepřízvučných slabik ve verši[1] (slabiky ve verši se člení do tzv. stop). Naopak sylabotónický verš nepracuje s délkou samohlásek. Sylabotónický verš často užívá rým, ne však vždy, občas také užívá cézuru.
Sylabotónický verš je standardním veršem současné české poezie, dále je užíván v anglické literatuře, německé literatuře a obecně mnoha světových literaturách. Je základní druh v ruské poezii, kde dominuje jamb, především čtyřstopý.
Příklady
Dál, jak jeho slunci roje
nebes modrou nádherou,
spějte, bratří, drahou svou
směle, jak by rek šel v boje.
(Friedrich Schiller: Óda na radost, překlad Pavel Eisner. V rámci lepší přehlednosti jsou přízvučné slabiky vyznačeny tučným písmem.)
- «Мой дядя самых честных правил,
- Когда не в шутку занемог,
- Он уважать себя заставил
- И лучше выдумать не мог;
- Его пример другим наука;
- Но, Боже мой, какая скука
- С больным сидеть и день и ночь,
- Не отходя ни шагу прочь!
- Какое низкое коварство
- Полуживого забавлять,
- Ему подушки поправлять,
- Печально подносить лекарство,
- Вздыхать и думать про себя:
- Когда же чёрт возьмет тебя!»
(Alexandr Sergejevič Puškin, Evžen Oněgin, sloka první (čtyřstopý jamb).
Odkazy
Reference
- ↑ Josef Brukner, Jiří Filip, Poetický slovník, Mladá fronta, Praha 1997, s. 318.