Sylabotónický verš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sylabotónický verš (také slabičně-přízvučný verš, tónosylabický verš apod., někdy nepřesně přízvučný verš, kteréžto označení se ale užívá i pro tónický verš) je verš, u něhož záleží na počtu slabik ve verši a uspořádání přízvučných a nepřízvučných slabik ve verši[1] (slabiky ve verši se člení do tzv. stop). Naopak sylabotónický verš nepracuje s délkou samohlásek. Sylabotónický verš často užívá rým, ne však vždy, občas také užívá cézuru.

Sylabotónický verš je standardním veršem současné české poezie, dále je užíván v anglické literatuře, německé literatuře a obecně mnoha světových literaturách. Je základní druh v ruské poezii, kde dominuje jamb, především čtyřstopý.

Příklady[editovat | editovat zdroj]

Dál, jak jeho slunci roje
nebes modrou nádherou,
spějte, bratří, drahou svou
směle, jak by rek šel v boje.
(Friedrich Schiller: Óda na radost, překlad Pavel Eisner. V rámci lepší přehlednosti jsou přízvučné slabiky vyznačeny tučným písmem.)

«Мой дядя самых честных правил,
Когда не в шутку занемог,
Он уважать себя заставил
И лучше выдумать не мог;
Его пример другим наука;
Но, Боже мой, какая скука
С больным сидеть и день и ночь,
Не отходя ни шагу прочь!
Какое низкое коварство
Полуживого забавлять,
Ему подушки поправлять,
Печально подносить лекарство,
Вздыхать и думать про себя:
Когда же чёрт возьмет тебя!»

(Alexandr Sergejevič Puškin, Evžen Oněgin, sloka první (čtyřstopý jamb).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Josef Brukner, Jiří Filip, Poetický slovník, Mladá fronta, Praha 1997, s. 318.

Související články[editovat | editovat zdroj]