Sedmero kajícných žalmů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sedmero kajícných žalmů je skupina biblických žalmů, které spojuje téma kajícnosti, lítosti nad spáchanými hříchy, vzdálenosti od Boha a touhy po odpuštění. Jako vyjádření kajícnosti byl a je tento výběr žalmů využíván v osobní i liturgické modlitbě.

Jde o žalmy 6, 32, 38, 51, 102, 130 a 142. Tyto žalmy, zvláště žalm 51, byly od dob prvotní církve velmi oblíbeny a jako o kajícných modlitbách o nich hovoří už svatý Augustin, konkrétní výběr těchto žalmů je však dílem mnicha Cassiodora ze 6. století.

V liturgii se dříve používaly při obřadu tonzury mnichů, který však byl pro většinu řeholníků zrušen v roce 1972, při modlitbách za nemocné, během udělování svátosti pomazání nemocných a podobně. Dříve byla také jejich modlitba povinná pro všechny kněze ve všední dny doby postní v rámci denní modlitby církve; to je v současné době zrušeno jako povinnost, doporučení modlit se tyto žalmy zvláště v době postní však trvá. Jansenismus je doporučoval jako náhradu růžence, jak o tom svědčí zmínka v traktátu sv. Ludvíka z Montfortu O pravé mariánské úctě.

Byly mnohokrát zhudebňovány (Orlando di Lasso, Andrea Gabrieli, Giovanni Croce, William Byrd) a přebásňovány do národních jazyků (Sir Thomas Wyatt, Francesco Petrarca, Paul Claudel, Pierre Corneille).