Sanktusník
Sanktusník je malá a štíhlá věžička, nacházející se zpravidla na hřebeni střechy presbytáře kostela zhruba nad hlavním oltářem, méně často (především u staveb z období pozdní gotiky) též na hřebeni střechy hlavní lodi. Ve vížce je (případně původně byl) zavěšen malý zvon, používaný při zpěvu Sanctus a při pozdvihování. Odtud je odvozen i jeho název. Sanktusník coby architektonický prvek nacházíme již od 13. století. Zvláště v případě menších venkovských kostelů byl ve středověku jeho zvon často jediným kostelním zvonem. Později, zhruba od konce 15. století začaly být s rozvojem kovolijectví a také se zvyšováním významu a bohatství měst u kostelů budovány mohutné, velmi často volně stojící zvonice s řadou velkých zvonů.
Dnes už se v Česku santusníkový zvon užívá pouze zřídka a na novějších kostelních budovách sanktusník nebývá vůbec stavěn. Stejná situace však nepanuje všude ve světě, například v Portugalsku je použití sanktusníkového zvonu běžné.
