Ramanův jev
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ramanův jev nebo též Ramanův rozptyl je jev vznikající při interakci mezi fotony dopadajícího světla s vibračními a rotačními stavy atomů nebo molekul (optických fononech), kdy rozptýlené záření má jinou vlnovou délku (resp. energii fotonů) než dopadající záření.
Je-li dopadající energie fotonů rovna
, pak záření rozptýlené prostřednictvím Ramanova rozptylu má energii fotonů rovnou
kde Ω odpovídá energetickému rozdílu kvantových hladin dané látky. Rozptýlené světlo má frekvenci ωS = ω − nΩ (n-tý Stokes) nebo ωA = ω + nΩ (n-tý anti-Stokes). Znaménko - přitom odpovídá ztrátě energie v látce (tzv. Stokesův rozptyl); naopak, znaménko + odpovídá předání kvanta energie látce (tzv. anti-Stokesův rozptyl). Podle hodnot Ω lze pak usuzovat na fyzikální vlastnosti dané látky.
Za objev tohoto jevu obdržel v roce 1930 sir Chandrasekhara Venkata Raman Nobelovu cenu za fyziku. Souběžně ve stejné době byl tento jev pozorován sovětskými fyziky Grigory Samuilovich Landsbergem a Leonid Isaakovich Mandelstamem při rozptylu světla v krystalech. V literatuře se proto můžeme setkat též s výrazy: Kombinovaný rozptyl, Mandelstamův rozptyl či Raman-Smekalův rozptyl.

