Program MOL

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Testovací start MOL 3.listopadu 1966 z Cape Canaveral na Floridě

Program MOL (Manned Orbiting Laboratory), byl program vojenského letectva Spojených států amerických, jehož cílem bylo postavit a vypustit vojenskou orbitální stanici s dvoučlennou posádkou.[1]


Historie[editovat | editovat zdroj]

Po zrušení vývoje malého raketoplánu X-20 DynaSoar americké vojenské letectvo považovalo za potřebné mít vojenskou stanici na oběžné dráze Země určenou především k výzvědným účelům – pozorování a fotografování vojenských cílů v jiných zemích. Program vývoje takové stanice byl veřejně vyhlášen 10. prosince 1963 ministrem obrany Spojených států Robertem S. McNamarou[2] a schválen prezidentem Spojených států v srpnu 1965.[3] V první polovině roku 1964 Kosmické velitelství letectva USA (Air Force Space Command) sestavilo požadavky na stanici. Od června 1964 na návrhu stanice pracovaly společnosti Douglas Aircraft, General Electric a Martin. V únoru 1967 byl vybrán projekt Douglasu, po podepsání kontraktu společnost začala se stavbou maket a modelů stanice a zkouškami konstrukce.[4]

Stanice měla být postavena z upravené palivové nádrže druhého stupně rakety Titan 3C. Astronauti měli letět v současně vynášené dvoumístné lodi Gemini B, odvozené od kosmické lodi Gemini. Hlavní rozdíl nové verze byl v přidání průlezu, kterým měli astronauti procházel do stanice. Umístěn byl ve dnu lodi, v tepelném štítu. Muselo být proto jak upraveno uspořádání křesel astronautů, tak pečlivě ověřena funkčnost štítu.[4]

Stanice měla být dlouhá 12,7 metrů, s průměrem 3,05 m a 11,3 m³ obyvatelného prostoru. Sestávat měla po řadě z pěti částí – pracovního, obytného a experimentálního modulu, všech hermetických a dvou nehermetických modulů – přístrojového a motorového. Vážit měla 8620 kg, vybavení mělo mít 2700 kg.[4]

Stanice s lodí Gemini B a astronauty měla být vynášena nosnou raketou Titan 3C z nově budované (od března 1966) rampy SLC-6 na Vandenbergově letecké základně v Kalifornii. Po vzletu měli astronauti přejít do stanice, maximální délka letu měla být 40 dní. Poté měli přistát v Gemini B.[4]

Jediný start programu proběhl 3. listopadu 1966, kdy nosná raketa Titan 3C vynesla na oběžnou dráhu Země model stanice dlouhý 10 metrů o průměru 3 metry a kosmickou loď Gemini 2, která při přistání ověřovala funkčnost tepelného štítu s průlezem. Gemini 2 byla použita při testu tepelného štítu už 19. ledna 1965, a svým druhým letem se stala první opakovaně použitou kosmickou lodí. Úspěšný let byl poslední v celém programu.

Podle původního plánu měla první stanice programu MOL vzlétnout roku 1969, v poslední verzi z roku 1969 byly na prosinec 1970 a červen 1971 naplánovány bezpilotní starty a na únor 1972 první pilotovaný let.[4] Nicméně vojáci nespokojení s průtahy, zjistili, že bezpilotní špionážní družice mohou plnit úkoly stanice s výrazně nižšími náklady a ztratili na programu zájem.[4]

Zrušení programu bylo Pentagonem oznámeno 10. června 1969,[2] vycházelo z politického rozhodnutí Nixonovy vlády o podpoře programu Apollo s cílem dosažení prvenství při dobytí Měsíce.

Později se Pentagon k vojenskému využití letů raketoplánů vrátil a proto se také na nákladech řady letů podílel. V roce 1981, po startu raketoplánu Columbia byl publikován plán dalších 57 letů do roku 1987. Z nich bylo 16 mělo být vojenského charakteru. Plány na využití raketoplánu převzalo středisko protivzdušné obrany NORAD.

Sovětská reakce[editovat | editovat zdroj]

SSSR na plán vypustit MOL zareagoval několika vojenskými projekty založenými na variantách kosmické lodi Sojuzu, od roku 1962 rozpracovávanými v konstrukční kanceláři OKB-1. Roku 1964 dostala vývoj vojenských Sojuzů na starost Kujbyševská pobočka. Byla to „kosmická stíhačka“ Sojuz P, pak upravená na Sojuz PPK a loď Sojuz R, která měla vynášet kosmonauty k malé fotoprůzkumné stanici odvozené od lodi Sojuz 7K-TK. Roku 1965 je nahradil Sojuz VI, který však byl roku koncem 1967 zrušen.[5] Současně od roku 1965 konstrukční kancelář CKBM vyvíjela komplex velké orbitální stanice Almaz[6] a lodi TKS. V letech 1973–1976 byly vypuštěny tři stanice Almaz, dvě z nich byly obydleny za použití lodí Sojuz 7K-T. Program Almaz/TKS byl zrušen až na přelomu 70. a 80. let 20. století.

Kosmonauti v programu MOL[editovat | editovat zdroj]

K letům na stanici byl sestaven oddíl astronautů, převážně z pilotů letectva Spojených států. První byli vybráni v listopadu 1965. Z nich bylo šest pilotů letectva – Michael Adams, Albert Crews, Richard Lawyer, Lachlan Macleay, Francis Neubeck, James Taylor a dva piloti námořnictva – Richard Truly a John Finley (odešel v dubnu 1968). V červnu 1966 k nim přibylo dalších pět pilotů – Karol Bobko, Charles Fullerton a Henry Hartsfield z letectva, Robert Crippen z námořnictva a Robert Overmyer přišel od námořní pěchoty. V létě 1967 byli do oddílu zařazeni ještě čtyři inženýři letectva – James Abrahamson, Robert Herres, Robert Lawrence a Donald Peterson. Robert Lawrence, první černošský astronaut ve Spojených státech, zemřel při leteckém neštěstí v prosinci 1967.[7]

Při zrušení programu dostali nabídku přejít do oddílu NASA. Herres odmítl, Bobko, Crippen, Fullerton, Hartsfield, Overmyer, Peterson a Truly přešli. Ostatní nesplňovali věkový limit a vrátili se k vojenské kariéře.[7][8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha : Mladá fronta, 1982. Kapitola Vojenské družice, s. 220.  
  2. a b PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha : Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-74-4. Kapitola Zájem měli vojáci, s. 185.  
  3. TOUFAR, Pavel; BALOUS, Miroslav. Cesty ke hvězdám. Praha : Albatros, 1976. ISBN 13-767-76. Kapitola MOL - USA, s. 307.  
  4. a b c d e f IVANOV, Ivan, a kol. Космическая энциклопедия ASTROnote [online]. Moskva: rev. 2005-12-15, [cit. 2012-01-05]. Kapitola Manned Orbiting Laboratory - MOL. [Dále jen Ivanov]. Dostupné online. (rusky) 
  5. ПЕРВУШИН, Антон. Битва за звезды-2. Космическое противостояние (часть I). Москва : АСТ, 2004. ISBN 5-17-024200-X, 978-5-17-024200-9. Kapitola Космонавты идут на абордаж. (rusky) 
  6. PŘIBYL, Tomáš. Rudé hvězdy ve vesmíru. Brno : Paráda, 1997. ISBN 80-902352-1-2. Kapitola Cesta k orbitální stanici, s. 200.  
  7. a b Ivanov. REV. 2008-8-20, [cit. 2012-01-05]. Kapitola Отряд астронавтов MOL.  
  8. CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha : Práce, 1982. Kapitola Američtí kosmonauti, s. 453.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]