Performativita
Performativita (z lat. performāre – ztvárnit, stvořit) je specifickým druhem performance (vystoupení), zabývající se jazykem (verbálním i neverbálním) jako schopností realizovat myšlenky a názory, neboli převést ideu v čin. Performativita se soustředí na čirou přítomnost (spojeno s originalitou, neopakovatelností). Jedná se o singulární zkušenost, kterou nelze převést na pravidelnost kódu. S pojmem performativita pracuje mnoho vědních oborů, např. sociologie, filosofie, psychologie, antropologie, ale také lingvistika či divadelní věda.[1]
Teorie[editovat | editovat zdroj]
Slovy Ervinga Goffmana: „Všichni hrajeme divadlo.“ Obdobnou myšlenku vyjádřil již kdysi Shakespeare: „Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jen herci.“ Goffman ve své publikaci The Presentation of Self in Everyday Life představuje chování – performance (do kterého spadá samozřejmě i řeč – performativita) jako škálu možných reakcí od upřímnosti až k cynismu a dodává, že jejich užití nezávisí na individuální identitě člověka, ale odvíjí se od konkrétní situace, ve které se člověk nachází.[2]
Paradox performativity[editovat | editovat zdroj]
Pokud je jako hnací motor komunikace vnímána singularita (chuť objevit něco nového a jedinečného), pak performativita popírá svou vlastní funkci. Aby mohla být singularita zachycena, musí podléhat iterabilitě (opakovatelnosti), čímž už ale dochází k jejímu zkreslení a neúplnosti. Performativita má za úkol udržet v chodu systém (jazyk, sdělitelnost, pravidlo, zákon, status quo), ale přitom jej nevyhnutelně postupně mění a nakonec i ruší. Singularitu nezprostředkuje a regularitu neudrží.[1]
Historie[editovat | editovat zdroj]
John Langshaw Austin[editovat | editovat zdroj]
Historie tohoto pojmu sahá až do padesátých let 20. století. Britský filozof John Langshaw Austin, tehdy inspirovaný Georgem E. Moorem a Ludwigem Wittgensteinem, tvrdil, že užívání jazyka je specifickým druhem jednání, které má svůj cíl a které vyvolává jisté účinky. Podle Austina existují situace, kdy vykonání určité činnosti je zcela nerozlučně spjato s vyslovením nějaké výpovědi. Jeho úvahy o tzv. performativních výpovědích a o různých typech řečových promluv tvoří základy významné teorie řečových aktů. Austin zde odlišil akty konstativní (pouze situaci popisují) od aktů performativních (jejich pronesením vytváří danou situaci).To, co jazyk a jeho prostřednictvím mluvčí činí, poskytlo četné impulzy pro výzkum nejen v oblastech filozofie jednání, pragmatiky, sociolingvistiky, textové lingvistiky, ale i stylistiky, literární vědy, genderových studií atd.[1]
John L. Austin přiřadil název „perfromativní výpověď“ k situaci, kdy říkání něčeho znamenalo spíše něco dělat, než jen informovat o realitě nebo ji popisovat – vyslovit větu znamená udělat to, nejen popisovat svůj úkon. Ve své knize Jak udělat něco slovy tvrdí, že žádná z citových výpovědí není ani pravdivá, ani nepravdivá. Vycházíme z toho, že naše aktivita je prostě zjevná, a nemusíme ji tedy nijak dál dokazovat.[3]
John Searle[editovat | editovat zdroj]
Současný americký filozof John Roger Searle většinově s Austinem souhlasí, avšak kritizuje například jeho nejednotný princip klasifikace nebo zmatek mezi slovesy a skutky.[4] Na rozdíl od Austina, který si myslí, že všechny ilokuční akty potřebují specifické lingvistické instituce, Searle ignoruje nutnost jejich kontextu. Tvrdí, že je možné je nahradit tzv. jazykovými prostředky.
Jacques Derrida[editovat | editovat zdroj]
Realizace řečových aktů je velmi krátkým procesem, který závisí na neustálém performování, jež udržuje jejich status v chodu a aktuálnosti. Komunikace není samozřejmostí. Proto je třeba performativní akty neustále udržovat v platnosti. Jacques Derrida popisuje ve své knize Síla zákona[5], že ani zákon není založen na nějaké esenci, která by jej popisovala. Sám sebe dělá řečovým aktem. Spravedlivé rozhodnutí je podle Derridy performativním výkonem.[1]
Judith Butler[editovat | editovat zdroj]
Americká filozofka a teoretička genderových studií Judith Butler propojila performativitu právě s její prací na poli genderu. Dříve se předpokládalo, že identita jedince je zdrojem druhotných znaků jako je právě řeč nebo gesta. Butler toto tvrzení převrátila a tvrdí, že řečové akty a neverbální komunikace naopak definují jedincovu identitu. To ji také později vedlo k poznání, že gender (pohlaví, jako které se identifikuji – nezávislé na biologickém pohlaví) je pouze sociální konstrukt a projevy, ze kterých chápeme, že např. muž je muž, jsou pouze projevy vštípené (naučené) společností a mohou být změněny.[6]
Performativita v žurnalistice[editovat | editovat zdroj]
Hanns Joachim Friedrichs, německý novinář, v noci z 9. na 10. listopadu 1989 oznámil, že brány Berlínské zdi jsou otevřeny dokořán („die Tore in der Mauer stehen weit offen“). Ve skutečnosti ale v tu chvíli byly brány stále ještě uzavřeny. Až následně po této zprávě se vydaly tisíce obyvatel východního Berlína pochodovat ke zdi a donutily stráže brány otevřít. Ve smyslu performativity tedy Friedrichs svými slovy změnil myšlenky v realitu.[7]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d SLÁDEK, Ondřej. Performance / performativita. [s.l.]: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2010. ISBN 978-80-85778-76-2. S. 202.
- ↑ GOFFMAN, Erving. Všichni hrajeme divadlo: sebeprezentace v každodenním životě. Praha: Portál, 2018. 296 s. ISBN 978-80-262-1342-0. S. 296.
- ↑ AUSTIN, John Langshaw. Jak udělat něco slovy. In: Praha: Filosofia, 2000. ISBN 80-7007-133-8.
- ↑ SEARLE, John R. Expression and meaning: studies in the theory of speech acts. Cambridge: Cambridge University Press, 1985. ISBN 0-521-31393-7.
- ↑ DERRIDA, Jacques. Síla zákona: „mystický základ autority“. Praha: Oikúmené, 2002. ISBN 80-7298-049-1.
- ↑ BUTLER, Judith. Gender Trouble: Feminism and the Subversion of Identity. [s.l.]: Routledge, 1990. 272 s. Dostupné online. ISBN 0-415-38955-0.
- ↑ SAROTTE, Mary Elise. How an accident caused the Berlin Wall to come down. [s.l.]: The Washington Post Company, 2009. Dostupné online.
