Omítka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Omítka je vrchní krycí vrstva, kterou se pokrývají zdi a stěny, především cihlové. Omítka vytváří rovný, hladký povrch svislých stěn a stropů. Zakrývá nerovnosti zdiva i případné do zdi vestavěné instalace (elektroinstalace, vodovodní nebo odpadní potrubí).

Neomítnutá stěna

Povrch omítky se dále zušlechťuje nátěrem, malbou, nebo obkladem. Stěny z tvrdých cihel, bez omítky, se označují jako režné zdivo. Podle užití nazýváme omítky vnitřní v interiérech budov, nebo venkovní, součást fasády. Někdy se jako fasáda označuje přímo venkovní omítka. Běžné omítky se zhotovují z malty. Malta se může připravit přímo na staveništi smícháním vody s vápnem, pískem, případně cementem. Dnes[kdy?] už je běžnější příprava malty smícháním průmyslově vyráběných omítkových směsí s vodou. Průmyslově vyráběné směsi mohou obsahovat mimo písku a vápna další složky, které dodávají omítce speciální vlastnosti. Jsou to především sanační omítky na vlhké zdivo nebo omítky tepelně izolační.

Vnitřní[editovat | editovat zdroj]

Jde většinou o několikavrstvý systém. Přímo na zdivo se nanáší cementový postřik. Pokud je součástí stěny například betonový překlad nebo jiné konstrukce, na které omítka nedrží, zakrývá se kovovým pletivem a cementový postřik přijde až na pletivo. Speciálním typem tohoto pletiva je pletivo keramické, v podstatě je doplněno nalisovanými kousky cihlářské hlíny která je následně vypálena. Dosáhne se tím zvýšené přilnavosti omítky. Cementový postřik se nanáší záměrně nerovnoměrně, ve stříkancích (lidový název je "špric"). Jeho úkolem je zdrsnit povrch. Na takto připravený povrch se nanáší vrstva jádrové omítky. Jádrová omítka může mít tloušťku i několika centimetrů a slouží především pro dokonalé vyrovnání povrchu. Vrchní vrstvou vnitřních omítek je štuk. Velmi jemná štuková malta vyhladí povrch a slouží jako podklad pro nátěry, malbu nebo tapety. Pokud má být stěna obložena keramickými obkladačkami, štukování není třeba. Prostory, které nejsou pohledově příliš exponované jako sklepy, se upravují jednovrstvou omítkou. V podstatě jde o samotnou jádrovou omítku bez dalších vrstev.

Částečně omítnutá venkovní zeď
  • Omítka stropu. Pro omítku stropu připravíme lešení v takové výšce, že když na něm zedník stojí, a postaví si na hlavu zaťatou pěst, dotkne se stropu. Při této ideální výšce lešení se zedník nejméně namáhá. Laik si namíchá maltu hustší, v domnění, že mu bude méně padat. Ve skutečnosti je však třeba právě malta řidší. V praxi je všeobecně známo, že strop se lépe omítá s klasickou maltou, namíchanou z písku, vápna a cementu přímo na stavbě. Kupovaná pytlovaná omítka je vlivem přísad jakoby "napěněná", lehčí. Větší váha klasické omítky je výhodou, na strop dopadá s větší razancí, lépe se připleskne.

Hliněné[editovat | editovat zdroj]

Jde většinou o vnitřní omítky které se skládají z směsi, jílu, písku, organické hmoty a vody. Nanášejí se na zdivo podobnými technikami jako ostatní omítky. Jen je potřeba z důvodů vazby jílových vloček, která je na rozdíl od ostatních omítek na fyzikální bázi, jednotlivé vrstvy silněji přitlačit ( utáhnout ) a nechat dostatečně proschnout. Další a důležitý rozdíl je v základní vrstvě ( špric ) ta nesmí být cementová, používá se na ni jilovita hodně rozrezená malta s vysokým podílem jílu. Na štukovou neboli finální vrstvu se v dešni době používají omítky z barevných jilů a písků. Tato vrstva je hlazena do různých struktur a zůstává již bez dalších nátěrů.

Venkovní[editovat | editovat zdroj]

Ta musí odolávat změnám teplot a povětrnostním vlivům. Zatímco jádrová omítka je shodná s omítkou pro interiérovépoužití, štuková vrstva obsahuje vysoký podíl cementu a hrubší zrnitost použitého písku. Mimo tyto minerální omítky existují především pro finální úpravu zateplovacích systémů omítky dodávané v pastovité formě, kde pojivem jsou akryláty nebo silikony.

Speciální[editovat | editovat zdroj]

Tradiční skladba omítky

Existují další typy omítek, pro speciální účely. Barytová omítka obsahuje baryt a používá se na pracovištích s ionizujícím zářením, které pomáhá odstínit (například v RTG pracovištích). Protipožární omítky mají za účel chránit kovové nebo betonové konstrukce proti požáru. Málo vodí teplo a vzdorují vysokým teplotám. Obsahují příměs slíd. Sanační omítky mají porézní strukturu a jsou zčásti hydrofobní. Používají se na vlhké zdi, kdy porézní struktura způsobí lepší odpařování a hydrofobnost zabraňuje vzlínání. Jejich účinnost je ale jen dočasná, protože póry se časem vyplní minerálními usazeninami. Akustické omítky mají rovněž porézní strukturu a díky ní dokážou tlumit hluk. Tepelně-izolační omítky zase obsahují příměs materiálů málo vodících teplo (polystyren, perlit) a mají díky tomu izolační vlastnosti (projeví se v praxi až při dostatečné tloušťce a omítka je málo pevná). Štukatérské omítky jsou vyrobeny z materiálů, které dokáží snadno držet svůj tvar a tak je z nich možno vytvářet ozdobné prvky. Magnetická omítka je typ omítky s kovovými částečkami (kovové písky) spojené vhodným pojivem, kdy celá zeď potom slouží jako velká magnetická tabule.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]