Obětní beránek

Obětní beránek (William Holman Hunt; 1854)

Pojmem obětní beránek bývá někdy označován konkrétní člověk (nebo i skupina lidí), který bývá považován za původce všech možných příčin našich vlastních obtíží, osobních chyb či kolektivních nedostatků. Tento termín pochází od starých Izraelitů, u kterých šlo o obětního kozla, který na sebe vzal všechny hříchy a viny rodu a byl vyhnán do divočiny.

Erving Goffman řadí teorii obětního beránka do dramaturgické sociologie. Dle jeho knihy Všichni hrajeme divadlo je obětní beránek pouze jedna z rolí v životě – sociální role, ve které se přizpůsobujeme určité sociální skupině ⇒ své negativní činy převedeme na beránka a toho potom zničíme = obětujeme.

Podle Sigmunda Freuda jde o ego-obrannou funkci – sebeobrana ega mechanizmem projekce: jedinec vytěsní nepřijatelné impulsy a pak vyjadřuje hostilní postoje vůči druhým, u kterých tyto impulsy vidí – například negativní postoje vůči menšinám mohou sloužit ego-obranné funkci (= obviňování skupin z osobních a společenských problémů).

Technika obětního beránka

K jevu obětního beránka často dochází:

• když o přibližně stejné ekonomické pozice soutěží dvě znevýhodněné skupiny
• když ve společnosti existují skupiny s poměrně malou mocí a právy, které se výrazně odlišují
• v dobách, kdy hrozí všeobecná socioekonomická krize, čas zvratů, transformací
• pomocí tzv. projekce, při níž těm druhým podvědomě připisujeme své vlastní negativní úmysly nebo vlastnosti

Cíle:

• posílit soudržnost ve skupině
• někomu uškodit
  • abyste zachránili vlastní profesní existenci
  • abyste odklidili z cesty konkurenci
  • posílit vlastní pozici ve skupině

Dosažení cílů:

• vinu za své vlastní špatné činy připsat někomu jinému, slabšímu