Dramaturgická sociologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dramaturgická sociologie je obor interpretativní sociologie. Jejím zakladatelem je americký sociolog Erving Goffman (19221982). Principy dramaturgické sociologie jsou obsaženy v jeho knize Všichni hrajeme divadlo (1959).

Základní principy[editovat | editovat zdroj]

Dramaturgický přístup, za jehož pomoci lze analyzovat organizované společenství, sleduje sociální interakci z pohledu řízení a ovládání dojmů, kterými účastníci této interakce působí na ostatní účastníky. Erving Goffman využil metafory divadla, na níž ukázal, že aktéři společenské interakce přijímají určité role, jež před svým obecenstvem hrají, čímž ovlivňují dojem, který si o nich ono obecenstvo vytvoří.

Management dojmů[editovat | editovat zdroj]

Tento dojem je vytvářen za pomoci dvou hledisek, a to sice: činnostmi, jimiž se záměrně jedinec snaží určitý dojem vyvolat, což především probíhá formou verbální komunikace; a tím, jak působí na své obecenstvo v širším slova smyslu, např. gesty. Souhrnně se jedná o tzv. management dojmů. Obě dvě hlediska mohou být nicméně vědomě jednajícím ovlivňována, v takovém případě ostatním předává nepravdivou informaci, k čemuž využívá lsti a přetvářky. Podobně jako se divadelní herec soustředí na svůj výkon, se tedy i člověk v interakci s ostatními vědomě snaží svým jednáním vyvolat nějaký dojem. Například lékař se před pacienty pomocí těchto prostředků snaží vyvolat dojem důvěryhodného, vzdělaného a slušného člověka, přičemž jakmile ordinaci opustí a nevystupuje před publikem v roli lékaře, může se chovat vulgárně, porušovat lékařskou přísahu a podobně. Jedinec má na výběr mnoho motivů, proč usiluje o vyvolání určitého dojmu, mezi něž mimo jiné patří společenské postavení, tradice, dosažení společenského konsensu, klamání, vypočítavost atd. Okolí pak posuzuje pravdivost vyvolávaného dojmu dle aspektů, jež jednající nedokáže zdánlivě ovlivnit. Pokud ale jedinec, který se svým představením snaží vyvolat určitý dojem, kontroluje i tyto zdánlivě neovladatelné aktivity, vytváří si jakousi scénu, na níž probíhá hra mezi všemi zúčastněnými aktéry, kteří neustále utajují a odhalují, co je pravdivé, a co nikoli. Účastníci každé sociální interakce si tedy situaci určitým způsobem interpretují, což je ovšem více než na objektivní pravdě založeno na tom, jaká tvrzení budou aktéry situace respektována.[1]

Ztotožnění a distance[editovat | editovat zdroj]

Jedinec, který se snaží u obecenstva vyvolat určitý dojem, může ke své roli přistupovat různými způsoby. Existují dva extrémy přístupu k roli, kterou hraje, každý však stojí v prostoru mezi nimi a k jednomu z těchto protipólů inklinuje. Jednak je to ztotožnění s rolí, kdy ji jednající přijme za faktickou realitu, (ve výše zmíněném případu lékaře by se jednalo například o profesionální a odměřené chování i mimo prostor ordinace) jednak je to naprostý distanc od role, kterou v zákulisí nepřijímá (lékař se mimo svou práci chová nezodpovědně, např. užívá drogy, nepomůže zraněnému kolemjdoucímu). Může i využívat své role účelově k dosažení jiného cíle, při čemž nemusí sledovat, jaký dojem si o něm druzí vytvoří. Jedinec takto vystupující bývá označován za cynika.[1]

Fasáda[editovat | editovat zdroj]

Vybavení a prostředky, které jedinec během svého vystoupení využívá, Goffman označuje jako fasádu. Součástí fasády pak je scéna, tedy prostředí zahrnující kulisy a rekvizity (nábytek, výzdoba a další předměty), kde se vystoupení respektive jednání člověka odehrává. Lékařská ordinace se vším svým vybavením je tak například scénou pro vystupovaní ordinujícího doktora. Druhou součást fasády Goffman označuje jako "osobní fasádu". Jsou to znaky přímo spojené s osobou vystupujícího. Takové znaky mohou být stálé a neměnné, například nebo barva pleti, nebo relativně proměnlivé jako třeba oděv, gestikulace nebo hodnost. Osobní fasádu lze dělit na vzhled a způsob vystupování.[1]

Regiony[editovat | editovat zdroj]

Chování jedince vždy probíhá v určitém prostředí, jež Goffman nazývá regiony. Tam, kde se představení odehrává, označuje pojmem „přední region“, je to tedy prostor představení pro obecenstvo. V případě lékaře se jedná o situaci, kdy vystupuje před pacienty. Jako zadní region či zákulisí pak Goffman popisuje jako „místo vztahující se ke konkrétnímu představení, kde je dojem vyvolávaný výkonem vědomě coby realita popírán“. Je to tedy místo, kde se aktéři k výkonu připravují, a obecenstvo do tohoto zákulisí přístup nemá. Na příkladu doktora, to je situace, kdy pacienti nejsou u jeho chování přítomni. Ve chvíli, kdy někoho do tohoto zákulisí vpustíme, můžeme tím kompletně změnit jeho mínění o nás a zdiskreditovat se tak. Přechod mezi zákulisím a předním regionem pak vyplňuje prostor, který skýtá možnost sledovat, jak jedinec vstupuje do své role a opouští ji.[1]

Týmy[editovat | editovat zdroj]

Rozumí se jím soubor jednotlivců, kteří společně spolupracují na realizaci jedné úlohy.Pro udržení žádaného dojmu ze společného představení se musí členové týmu spoléhat jeden na druhého z čehož tým čerpá svou soudržnost. Členové takového týmu se pak vzhledem ke společnému vystoupení navzájem nezbytně definují jako zasvěcené osoby, neudržují před sebou v rámci týmu stejnou fasádu jako před publikem a ani nemohou. Mezi členy panuje tedy určitá familiárnost či důvěrnost.[1] Pokud se opět vrátíme k případu lékaře, ten takový tým může vytvořit například se svou ordinující sestrou, kdy mohou například za zavřenými dveřmi pomlouvat pacienty nebo se jiným neadekvátním způsobem chovat mimo přítomnost pacientů.

Diskrepantní role[editovat | editovat zdroj]

Diskrepantní roli naplňují jedinci, kteří se sice nepodílí přímo na vystoupení týmu, přesto znají některá důvěrná tajemství či informace, které obecenstvo nemá. Příkladem takového role může být taková, která jedince přivádí do organizovaného společenství v přestrojení. Může to být konfident, který se vydává za člena týmu s cílem získat z něj důvěrné informace nebo naopak volavka, což je člen týmu, který předstírá příslušnost k obecenstvu. Například falešný zákazník, který se v obchodě snaží svým předstíraným zájmem přitáhnout další nic netušící zákazníky nebo člověk vydávající se za lékaře, aby se dozvěděl důvěrné informace o pacientech. Diskrepantní rolí může být i tipař, čili jakýsi auditor v přestrojení. Takovým tipařem je třeba policista, který předstírá zájem o služby prostitutky, aby ji pak mohl nahlásit. Další diskrepantní rolí, která je zmiňována je role prostředníka, tedy jakéhosi dvojitého agenta, který zná tajemství dvou stran a u obou vzbuzuje dojem, že jejich tajemství zachová a že je ji oddán více než straně druhé.[1]

Aplikace dramaturgického přístupu v současné sociologii[editovat | editovat zdroj]

Goffmanova dramaturgická sociologie je hodnocena různě. Stala se populární po jeho smrti, protože vtipnou a srozumitelnou formou analyzuje každodenní život lidí. Ani dnes není jeho dílo čteno a interpretováno ustáleným způsobem. Jestliže pro jedny představuje především „sociologii přetvářky“[2] pak pro druhé se stává jedním z východisek výkladu základních rysů autogeneze sociálního řádu.[3]

Na Goffmanovu dramaturgickou koncepci v roce 2010 navázal výzkum Oxfordské univerzity, který sledoval oblast uživatelských interakcí v prostředí sociálních médií a porovnával ji s klasickou sociální interakcí. Dle autora je možné Goffmanovu perspektivu aplikovat i na toto virtuální prostředí, při čemž ale nesmí být opomenuty zásadní rozdíly, které sociální média od původního způsobu interakce odlišují. Hledejme je především ve skutečnosti, že klasická interakce se váže na určitý čas, místo a obecenstvo, zatímco v případě sociálních sítí účastníci využívají tzv. artefakty, což jsou stabilní prvky, jež aktér zanechává na dané sociální síti. Nově také o tom, kdo bude mít k artefaktům přístup, rozhoduje třetí strana, a tak v tomto prostředí můžeme vysledovat rozpad původní struktury, která pracovala se zákulisím a privátnem jakožto dvěma synonymními jevy. To již zde neplatí.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f GOFFMAN, Erving. Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v každodenním životě. 1. vyd. Praha : Nakladatelství studia Ypsilon, 1999. 247 s. ISBN 8090248241
  2. KELLER, Jan. Úvod do sociologie. 5. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004, 204 s. ISBN 80-864-2939-3.
  3. Šrubař, I. 1993. „Sociální jednání a sociální řád.“ S-obzor, Čtvrtletník pro kritickou sociologii, č. 4: 5-17.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Goffman, E.: Všichni hrajeme divadlo (1959)
  • Petr Hampl, Eva Kašparová: Sociologie řízení, Praha: Vysoká škola ekonomie a managementu, 2011, 154 s.
  • ŠUBRT, Jiří. Soudobá sociologie. Praha: Karolinum, 2008, 392 s. ISBN 978-80-246-1413-7.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]