Kominictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kominík při práci

Kominictví je řemeslo, jehož náplní je čištění, kontrola a oprava komínů a zařízení pro odvod zplodin spalování, spalovacích zařízení a dalších souvisejících zařízení.[1] Osoba vykonávající toto řemeslo se nazývá kominík. Živnost se zpravidla vykonává ve vyšších výškách (na střechách budov). Není vhodné pro lidi, kteří mají různé pohybové vady a problémy s koordinací pohybů, nebo pro osoby, které trpí záchvaty (např. epilepsii).[1] V České republice je podle zákona č. 455/1991 Sb. kominictví živností řemeslnou, k výkonu je potřeba odborná způsobilost.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kominík v 50. letech 19. století

Ve středověku i na počátku novověku si komíny vymetali sami majitelé domů. K ustavení kominictví jako odborné profese došlo až v 16. století, v souvislosti s rozvojem renesančního stavitelství. Do Čech tehdy přes Německo začali přicházet tzv. „mestkomináři“ původem z Itálie. Mezi nimi byl například Tomáš Moniga z Lucernu, který získal monopol na vymetání všech komínů v Praze. S sebou si přivedl své příbuzné Bartoloměje a Matěje De Martini. Zvláště Matěj De Martini se pak proslavil a získal privilegia od císaře Rudolfa II. (podle pověsti díky tomu, že císaři tajně opatřoval zvláštní saze, které potřebovali císařovi alchymisté k pokusům). S migrací italských kominíků souvisí i vznik tuzemské větve rodu Benoni. Její členové se kominického řemesla v některých případech drželi až do poloviny 20. století. Kominictví se tedy v rodě Benoni drželo přinejmenším 250 let.[3]

Cech kominíků pražských musel existovat již před rokem 1748 - z té doby máme dochovánu cechovní pokladnu (dnes v Muzeu hl. m. Prahy). V roce 1868 vznikla Jednota kominických tovaryšů ku vzájemné podpoře v Praze. Na celostátní úrovni existovalo od roku 1896 Zemské společenstvo mistrů kominických v království Českém.[4]

Po spojení pražské a mistrovské organizace vznikla Jednota kominíků, která fungovala až do 50. let 20. století, kdy byly zrušeny živnosti. Činnost nakrátko obnovila znovu v 60. a 70. letech, ale v roce 1981 byla zakázána. K opětovnému rozvoji mohlo dojít až 90. letech 20. století.

Největší rozkvět kominíci zažívali v době průmyslové revoluce. V současnosti, v době nárůstu ústředního vytápění, je jich stále méně.

Patronem kominíků je sv. Florián.

Vybavení[editovat | editovat zdroj]

Mezi základní vybavení, které kominíci používají, patří průtlačné kartáče, čisticí zařízení pro spouštění do komína, zednické nářadí a vybavení pro práci s plechy.[1] Během vymetání se mechanickým pohybem odstraňují usazené saze v komínech a v kouřovodech, a znesnadňují další proudění zplodin komínem od místa hoření do volné atmosféry.

Stejnokroj[editovat | editovat zdroj]

V roce 1589 udělil císař Rudolf II. Matějovi De Martini titul „předního mistra komináře při dvoře císařském“. Součástí tohoto privilegia bylo i stanovení slavnostního šatu, jehož autorem byl Tadeáš Hájek z Hájku, císařův osobní lékař. Byl popsán takto: „kytle řemeslná z černého aksamitu do kolen jdoucí, kukle z kmentu bílého, punčoch bílých a nízké škorně s přazkami stříbřitými a krajkou, k tomu pás široký s naším erbem říše římské“.[5] Až na pár změn se v této podobě udržel kominický stejnokroj dodnes.

Pověry kolem kominíků[editovat | editovat zdroj]

Česko[editovat | editovat zdroj]

V českém lidovém povědomí přetrvává pověst, že kominíci přinášejí štěstí. Když je někdo uvidí, musí se držet za knoflík, nebo si na kominíka sáhnout.

Velká Británie[editovat | editovat zdroj]

V některých částech Velké Británie je pro nevěstu štěstí vidět kominíka na svůj svatební den. Mnoho kominíků této pověry využívá a vymetá komíny ve známých rodinách, kde je svatba, zrovna v tento den, aby nevěstě přinesli štěstí.

Kominík v literatuře[editovat | editovat zdroj]

Hans Christian Andersen napsal pohádku Pastýřka a Kominíček, která je v jeho knize Sněhová královna.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Průvodce světem povolání - kominík [online]. [cit. 2009-04-23]. Dostupné online.  
  2. http://business.center.cz/business/pravo/zakony/zivnost/priloha1.aspx
  3. BENONI, Josef. Příběhy ze starého Lanškrounska. Praha : NZB, 2014. 174 s. ISBN 978-80-905864-0-6. S. 121–125, 134.  
  4. BENONI, Josef. Příběhy ze starého Lanškrounska. Praha : NZB, 2014. 174 s. ISBN 978-80-905864-0-6. S. 129.  
  5. http://www.ihorizont.cz/archiv_pdf/2008/11HZ_web.pdf

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chimney sweep na anglické Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • I. Pilařová, Kominická historie, Večerní Praha 21. 6. 1979, s. 5
  • D. Havlíková, Šaty dělají člověka, kominíka zas stejnokroj, Horizont, 11. 3. 2008, s. 7
  • Slavné dny pražských kominíků (autor a vydání nezjištěno)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]