Karel Jindřich ze Žerotína

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karel Jindřich ze Žerotína
Rodový erb Žerotínů
Rodový erb Žerotínů
Narození1672
Úmrtí27. února 1716 (ve věku 43–44 let)
Dietfurt an der Altmühl
RodičeSiegfried Erdman ze Žerotína a Anna Terezie ze Stillfriedu a Radonic
PříbuzníFrantišek Ludvík ze Žerotína (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Jindřich svobodný pán ze Žerotína (německy Karl Heinrich, Freiherr von Zierotin, asi 1672 – 27. února 1716, Dietfurt an der Altmühl[1]) byl šlechticem, pocházejícím z falkenberské větve rodu Žerotínů, majitel moravského panství Rožnov-Krásno a velitel falcko-neuburského kyrysnického regimentu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Zámek Tułowice na vedutě z počátku 19. století

Narodil se do rodiny Siegfrieda Erdmanna ze Žerotína, majitele panství Falkenberg (dnes Niemodlin) a Tillowitz (Tułowice) ve Slezsku a jeho manželky Anny Terezie svobodné paní ze Stillfriedu a Rattonitz.[2] Měl řadu sourozenců, z nichž za připomenutí stojí zejména bratři Bernard Augustin (†1700) a František Ludvík (†1731). Jeho současníky byli také jmenovci Karel Jindřich ze Žerotína (†1683), člen losinsko-vízmberské větve rodu, majitel slezského panství Schön Johnsdorf (Witostowice) a Karel Jindřich ze Žerotína (†1689), příslušník meziříčské větve rodu, krajský hejtman Přerovského kraje a bratranec Siegfrieda Erdmanna ze Žerotína.

Roku 1706, po smrti bezdětného Maxmiliána Františka ze Žerotína z losinsko-vízmberské větve rodu, se stal Karel Jindřich dědicem rozsáhlého alodního panství Rožnov-Krásno, které na východě hraničilo s Uhrami. Krom tohoto statku dědil v roce 1708 také otcovské panství Tułowice, avšak zde zabředl do vleklých sporů se svou švagrovou Kateřinou Libštejnskou z Kolovrat, vdovou po předčasně zesnulém Bernardu Augustinovi, která na Tułowice uplatňovala nároky jménem svého nezletilého syna Františka Siegfrieda.[3] Držba Tułowic byla Karlovi definitivně potvrzena až roku 1714, po náhlé smrti synovce Františka Siegfrieda.

Nejméně od roku 1703 byl Karel Jindřich ze Žerotína angažován ve vojenských službách; nejprve organizoval obranu moravské hranice u Vsetína (1703) a od roku 1705 sloužil pod Leopoldem Šlikem přímo v Uhrách, kde bojoval proti kuruckým povstalcům Františka II. Rákócziho.[4][5] Na uherských bojištích setrvával i po roce 1708, kdy přestoupil k pluku Siegberta Heistera. Samotní kuruci se Žerotínova východomoravského panství dotkli v roce 1707, kdy vyplenili obec Horní Bečvu. Reakcí na kurucké výpady mohla být výstavba provizorního dřevohlinitého opevnění kolem zámku ve Valašském Meziříčí, zaznačeného na Moserově plánu města z počátku 18. století.[6] Pravděpodobně po porážce Rákócziho povstání vstoupil do falcko-neuburského kyrysnického regimentu, přičemž zde zastával funkce plukovníka a posléze také velitele.[7]

Nikdy se neoženil a zemřel bez potomků dne 27. února 1716 v bavorském městě Dietfurt, kde byl zřejmě i pohřben. Jeho majetky zdědil mladší bratr František Ludvík.

Zakladatelská činnost na alodním panství Rožnov-Krásno[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv se Karel Jindřich ze Žerotína na svém moravském panství příliš často nezdržoval, deset let jeho zdejší vlády se neslo ve znamení aktivní budovatelské a zakladatelské činnosti. Krom nových hamrů mezi Zašovou a Zubřím (1712),[8] několika ovčích salašů, mlýnů a pil, patří mezi šlechticovy nejvýznamnější zakladatelské počiny následující místa a objekty.

Pivovar v Rožnově pod Radhoštěm (1710)[editovat | editovat zdroj]

Pivovar v Rožnově pod Radhoštěm

Původním výrobcem a distributorem piva pro alodní panství Rožnov-Krásno a sousední biskupské léno Valašské Meziříčí byli sami meziříčští měšťané, jimž byla jejich práva na vystavování piva několikrát garantována Karlovými předchůdci. Žerotín se však rozhodl tyto předešlé výsady nerespektovat a roku 1710 zahájil, pod vedením kroměřížského stavitele Jiřího Kocourka, výstavbu vlastního vrchnostenského pivovaru v Rožnově pod Radhoštěm.[9] Stavba byla dokončena v roce 1712.

Spor mezi Karlem Jindřichem ze Žerotína a meziříčskými měšťany byl ukončen rozhodnutím tříkrálového panského sněmu z roku 1715, který usoudil, že město Meziříčí nedovedlo svá privilegia dostatečně prokázat a šlechtic tak má právo si pivovar na svém panství nejenom postavit, ale také v něm vyrobené pivo zcela neomezeně čepovat a vystavovat.[10] Vznik pivovaru ovlivnil též právovárečné měšťany z Rožnova, kteří napříště nesměli vyrábět vlastní pivo a k čepování museli odebírat pouze pivo vrchnostenské.[11]

V latentní podobě pak pře probíhala až do roku 1724, kdy se Karlův bratr a nástupce František Ludvík ze Žerotína, díky intervenci kardinála a olomouckého biskupa Wolfganga Hannibala ze Schrattenbachu, rozhodl přistoupit k několika smírným ústupkům, jež meziříčským právovárečným měšťanům navrátily alespoň část jejich dřívějších výsad.[10]

Kostel Navštívení Panny Marie v Zašové (1714)[editovat | editovat zdroj]

„ Ten jakožto obršt při Neiburském regementu, učiníc slib ve vojně, začal kostel zašovský stavěti “
— Jan Bartoloměj Vranečka
Kostel Navštívení Panny Marie v Zašové u Valašského Meziříčí

Citát, pocházející z kroniky zašovského rektora Vranečky (†1743), připomíná Karlovu pohnutku, s níž bývá stavba nového kostela v Zašové u Valašského Meziříčí tradičně spojována.[12] Výstavba byla zahájena položením základního kamene dne 14. srpna 1714. Jméno architekta je neznámé, nicméně podobně jako v případě rožnovského pivovaru, i zde Karel Jindřich ze Žerotína využil služeb stavitele Jiřího Kocourka, jemuž vypomáhal polír František Petr z Dřevohostic. Kostel byl budován z lomového kamene, dováženého z blízkého kamenolomu, který otevřeli právě pro účely stavby.[13]

Dokončení a slavnostního vysvěcení kostela se Karel Jindřich ze Žerotína nedočkal. Stavba byla dobudována až roku 1725 a zároveň s tím začal v jejím sousedství růst trinitářský klášter, jehož výstavba byla mimo jiné financována Karlovým bratrem Františkem Ludvíkem.

Velké Karlovice (1714)[editovat | editovat zdroj]

Karel Jindřich ze Žerotína využil hraničních sporů, vedených se sousedním vsetínským panstvím a na sporném území dal 8. listopadu 1714 založit ves Karlovice.[14] Spory mezi vsetínským a rožnovsko-krásenským panstvím byly vyřešeny až v roce 1774, kdy byla nevelká část Karlovic, zvaná Malé Karlovice, připojena k panství vsetínskému. Nejasnosti panovaly také ohledně hranice, která nově zřízenou osadu dělila od Uher. Karel Jindřich ze Žerotína se snažil bránit uherským pasákům ovcí a dobytka v přístupu na karlovické pastviny, z čehož později povstalo několik ozbrojených půtek mezi pastevci a Žerotínovými osadníky.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ DRÁPALA, Daniel; TICHÁ, Jana. Tuto se všeliké památky: Památeční záznamy z okruhu Vranečkovy kroniky. Brno: Masarykova univerzita, 2020. S. 76. 
  2. ↑ DOKOUPIL, Lumír; MYŠKA, Milan. Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta a Ústav pro regionální studia, 2007. S. 166–167. Nová řada. Sešit 10. (22.). 
  3. ↑ PASZKOWSKA-WITKOWSKA, Aleksandra. Zamek w Niemodlinie. Dzieje i architektura. 2. vyd. Niemodlin: Niemodlińske towarysztwo regionalne, 2018. S. 43–44. 
  4. ↑ BABIČOVÁ, Katarína; HÁBL, Vlastimil; UČNÍKOVÁ, Danuta. Ilešháziovci. Rodová zbierka obrazov. 1. vyd. Trenčín: Trenčianské múzeum, 1998. 56 s. ISBN 80-967970-0-X. S. 21. 
  5. ↑ VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. S. 597. 
  6. ↑ ZAJÍC, Petr. Plán Valašského Meziříčí z počátku 18. století. Acta Musealia. Roč. XVII, čís. 1–2, s. 222. 
  7. ↑ ŠIGUT, František. Poutní místo Zašová. Valašské Meziříčí: Valašská knihtiskárna, 1942. S. 6. 
  8. ↑ KRAMOLIŠ, Čeněk. Rožnovský okres. Brno: Musejní spolek v Brně, 1907. S. 86. 
  9. ↑ BALETKA, Ladislav; BALETKA, Tomáš; ČERMÁKOVÁ, Eva, et al. Valašské Meziříčí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. S. 149–150. 
  10. ↑ a b Baletka, L., Baletka, T., Čermáková, E. et al. 2017, s. 153.
  11. ↑ SOBOTKA, Richard. Rožnovský pivovar. Historie rožnovského pivovaru od roku 1712 do současnosti.. Rožnov pod Radhoštěm: Rožnovské pivo, 2016. S. 9. 
  12. ↑ Drápala, Tichá 2020, s. 75
  13. ↑ MATYÁŠ, Jan. Dějiny poutního kostela Navštívení Panny Marie v Zašové. Opava: Slezská univerzita v Opavě. Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, 2011. S. 15. Bakalářská práce. 
  14. ↑ Dokoupil, Myška 2007, s. 167.
  15. ↑ Kramoliš 1907, s. 175.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DOKOUPIL, Lumír - MYŠKA, Milan. Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Nová řada. Sešit 10. (22.). Ostrava 2007, s. 166-167.
  • DRÁPALA, Daniel - TICHÁ, Jana. Tuto se všeliké památky. Památeční záznamy autorů z okruhu Vranečkovy kroniky. Brno 2020, s. ,47, 75-76.
  • KRÁTKÝ, Antonín. Pánové z Žerotína. Přerov: vl.n., 1899. 78 s. S. 31. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Jindřich_ze_Žerotína&oldid=23518513“