George Montagu, 4. vévoda z Manchesteru

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
George Montagu, 4. vévoda z Manchesteru
rytina ze sbírek Národní portrétní galerie v Londýně
Britský velvyslanec ve Francii
Ve funkci:
1783 – 1784
PředchůdceThomas Grenville
NástupceJohn Sackville, 3. vévoda z Dorsetu
Lord nejvyšší komoří Velké Británie
Ve funkci:
7. dubna 1782 – 9. dubna 1783
PředchůdceFrancis Seymour-Conway, 1. hrabě z Hertfordu
NástupceFrancis Seymour-Conway, 1. hrabě z Hertfordu
Stranická příslušnost
ČlenstvíWhigové

Narození6. dubna 1737
Úmrtí2. září 1788 (ve věku 51 let)
Místo pohřbeníChurch of St Andrew, Kimbolton
ChoťElizabeth Montagu, Duchess of Manchester (od 1762)
RodičeRobert Montagu, 3rd Duke of Manchester a Harriet Dunch
DětiWilliam Montagu
Lord Frederick Montagu
Lady Ana Marie Montagu
Lady Emily Montagu
Lord George Montagu
Caroline Graham, Duchess of Montrose
PříbuzníLord Charles Montagu (sourozenec)
George Montagu, 6th Duke of Manchester, Caroline Calcraft[1], Lady Georgiana Montagu[1], Lady Jane Montagu[1], Lady Elizabeth Montagu[1], Lady Emily Montagu[1], Lady Susan Montagu[1][2] a Lord William Francis Montagu[1] (vnoučata)
Profesediplomat a politik
CommonsGeorge Montagu, 4th Duke of Manchester
Některá data mohou pocházet z datové položky.

George Montagu, 4. vévoda z Manchesteru (anglicky George Montagu, 4th Duke of Manchester, 7th Earl of Manchester, 7th Viscount Mandeville (6. dubna 1737 Kimbolton Castle, Huntingdonshire, Anglie2. září 1788 Brighton, Anglie) byl britský šlechtic, diplomat a politik druhé poloviny 18. století. S peerským titulem vévody byl od roku 1762 členem Sněmovny lordů, kde se prosadil jako předák strany whigů. Proslul jako odpůrce války proti USA, v roce 1783 jako mimořádný velvyslanec ve Francii podepsal Pařížský mír, který tuto válku ukončil.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Erb vévodů z Manchesteru

Pocházel ze šlechtického rodu Montagu, narodil se jako starší syn Roberta Montagu, 3. vévody z Manchesteru (1710–1762). Po dosažení zletilosti vstoupil do politiky a v letech 1761–1762 byl členem Dolní sněmovny, již v roce 1762 ale po otci zdědil titul vévody a vstoupil do Sněmovny lordů (do té doby jako otcův dědic užíval titul vikomt Mandeville).[3] V Dolní sněmovně zastupoval hrabství Huntingdonshire, v poslaneckém mandátu jej pak v doplňovacích volbách nahradil mladší bratr lord Charles Greville Montagu.[4] Jako vévoda zastával několik čestných hodností,[5] v letech 1762–1770 byl komořím Jiřího III. a od roku 1762 až do smrti lordem-místodržitelem v hrabství Huntingdonshire, kde rodina vlastnila statky.

Zámek Kimbolton Castle, hlavní sídlo vévodů z Manchesteru

V politice patřil k aktivním whigům, na půdě Horní sněmovny se jako řečník věnoval především problematice kolonií a Irska. Po nástupu vlády lorda Northa se musel vzdát některých postů (1770). Dlouhodobě patřil k odpůrcům války s americkými kolonisty a podporoval uznání samostatnosti USA.[6] V Rockinghamově vládě získal úřad lorda nejvyššího komořího (Lord Chamberlain, 1782–1783)[7], zároveň byl jmenován členem Tajné rady. Na jaře 1783 byl jako mimořádný velvyslanec vyslán do Francie, kde byl pověřen jednáním o míru. Za Velkou Británii podepsal Versailleskou smlouvu (1783), která ukončila válku proti USA i souběžně probíhající konflikty s Francií a Španělskem. Po obnovení diplomatických styků se novým stálým velvyslancem stal vévoda z Dorsetu.[8] Vévoda z Manchesteru mezitím po změně vlády ztratil post nejvyššího komořího a po návratu do Anglie se nadále politicky angažoval již jen z pozice člena Sněmovny lordů. Zemřel následkem těžkého nachlazení v Brightonu 2. září 1788 ve věku 51 let, pohřben byl v kostele sv. Ondřeje u rodového sídla Kimbolton Castle.[9]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Hlavním rodovým sídlem vévodů z Manchesteru byl zámek Kimbolton Castle (dříve Huntingdonshire, nyní Cambridgeshire), který jim patřil v letech 1615–1950. Čtvrtý vévoda z Manchesteru po převzetí dědictví přizval slavného architekta Roberta Adama ke stavebním úpravám, které však byly z finančních důvodů realizovány jen částečně.[10] Vévoda z Manchesteru se celoživotně potýkal s vysokým zadlužením a již v roce 1767 byl donucen prodat rodový palác v Londýně bankéřské rodině Childů.

V roce 1762 se oženil s Elizabeth Dashwood (1740-1832), neteří ministra financí Sira Francise Dashwooda. Z jejich manželství se narodilo šest dětí.[11][12]

  • 1. George Montagu, vikomt Mandeville (1763–1772)
  • 2. Anne Mary (1764–1796)
  • 3. Emily (1768–1838)
  • 4. Caroline Mary (1770–1847), ∞ 1790 James Graham, 3. vévoda z Montrose (1755–1836), ministr obchodu Spojeného království 1804–1806, nejvyšší štolba 1807–1821, lord nejvyšší komoří Spojeného království 1821–1827
  • 5. William Montagu, 5. vévoda z Manchesteru (1771–1843), dědic titulu vévody a člen Sněmovny lordů 1788, plukovník, guvernér na Jamajce 1808–1827, ∞ 1793 Susan Gordon (1774–1828), dcera 4. vévody z Gordonu
  • 6. Lord Frederick Montagu (1774–1827), člen Dolní sněmovny, generální poštmistr 1826–1827[13]

Vévodův mladší bratr lord Charles Greville Montagu (1741–1784) byl v letech 1766–1773 guvernérem v Jižní Karolíně, poté bojoval ve válce proti americkým kolonistům a zemřel v Kanadě.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. Kindred Britain.
  3. George Montagu, vikomt Mandeville na webu The History of Parliament [1]
  4. Volební obvod Huntingdonshire na webu The History of Parliament dostupné online
  5. George Montagu, 4. vévoda z Manchesteru dostupné online
  6. Vévodové z Manchesteru in: Encyclopedia Britannica dostupné online
  7. Přehled personálního obsazení úřadu lorda nejvyššího komořího na webu The British History Online dostupné online
  8. British diplomatic representatives, Londýn, 1934; s. 47 dostupné online
  9. 4. vévoda z Manchesteru na webu geni.com dostupné online
  10. Dějiny zámku Kimbolton Castle v 18. století dostupné online
  11. George Montagu, 4. vévoda z Manchesteru na webu thepeerage dostupné online
  12. Rodokmen vévodů z Manchesteru dostupné online
  13. Lord Frederick Montagu na webu The History of Parliament dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]