Fulko V. z Anjou

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fulko z Anjou jako král jeruzalémský

Fulko V. z Anjou (1089/1092 Angers13. listopadu 1143 Akkon) byl hrabě z Anjou a Tours (11091129), z Maine (11101129) a jeruzalémský král (11311143). Během své vlády osvědčil diplomatické a politické schopnosti,[1] dával přednost vyjednávání před bitevním polem.[2] Poslední roky jeho vlády ve Svaté zemi byly ve znamení míru a blahobytu.

Hrabě z Anjou[editovat | editovat zdroj]

Hraběcí pečeť

Fulko se narodil někdy mezi léty 10891092 jako syn hraběte Fulka IV. z Anjou a jeho čtvrté manželky Bertrady z Montfortu, dcery Šimona z Monfortu. Brzy po narození syna v roce 1092 Bertradu unesl[pozn. 1] francouzský král Filip I. a oženil se s ní, přestože i on byl ženatý s Bertou Holandskou.[4]

Fulko, který měl údajně špatnou paměť na jména,[5][6] se roku 1109 po otcově smrti stal hrabětem z Anjou a o rok později své panství dále rozšířil, když se oženil s Ermengardou,[pozn. 2] dcerou hraběte Eliáše I. z Maine a jeho jedinou dědičkou. V bojích mezi francouzským králem Ludvíkem VI. a anglickým králem Jindřichem I. byl na straně francouzského krále.

Král Jindřich pobýval po celý rok v Normandii kvůli válce s francouzským králem, hrabětem z Anjou a hrabětem flanderským...
— Anglosaská kronika[8]

Na stranu Jindřicha I. přešel teprve v červnu 1119, když se provdala jeho dcera Matylda za králova syna Viléma Adelina. Po Vilémově tragické smrti následujícího roku král Jindřich zadržel Matyldin vdovský podíl, čímž znovu vzplanuly vzájemné spory s hrabětem z Anjou.[9]

Fulkův stříbrný

V roce 1120 vykonal hrabě pouť do Svaté země, kde se stal jakýmsi přidruženým členem nově vzniklého rytířského řádu templářů. Po návratu z pouti Fulko věnoval templářům 30 anjouských liber.[10] Roku 1127 byl Vilém Clito, Fulkův bývalý zeť, uznán flanderským hrabětem a anglický král Jindřich v obavě před uplatněním Vilémova nároku na Normandii navrhl Fulkovi manželské spojení své dědičky Matyldy a Fulkova syna Geoffroye.[8] Dynastická svatba se konala v červnu 1128. Když téhož roku jeruzalémský král Balduin II. hledal manžela pro svoji dceru Melisendu a vyslal za tím účelem poselstvo do Francie, francouzský král Ludvík VI. mu doporučil hraběte z Anjou.[11]

Jeruzalémský král[editovat | editovat zdroj]

Korunovace Fulka a Melisendy na dobové iluminaci

Fulko se v doprovodu Huga z Payns vydal na jaře 1129 do Palestiny, kde se 2. června oženil s dědičkou jeruzalémského království Melisendou.[12] Zdá se, že evropský kontinent opustil spíše v touze naplnit ideál křesťanského vládce než aby toužil po uchvácení lén.[13]

S tchánem se zúčastnil neúspěšného tažení proti Damašku a po roce 1130 také umravňování příliš ambiciózní antiochijské kněžny Alice.[pozn. 3][14] Balduin Jeruzalémský zemřel v srpnu 1131.

Po jeho smrti ho nenahradil žádný Frank obdařený rozumem a schopností vládnout. Jako nový král po něm následoval hrabě Fulko z Anjou, který připlul po moři z jejich končin. Muž mdlého úsudku a ochablé vůle.
— Ibn al-Qalánisí[15]
Svatá země roku 1135

Fulko se stal spoluvládcem Jeruzalémského království a po nástupu na trůn se musel nejdříve mezi odbojnými křižáckými vládci prosadit, protože nikdo z nich se nechtěl považovat za jeho leníka. Střetl se s Ponsem z Tripolisu a Joscelinem, vládcem Edessy. Se svou chotí jako spoluvládkyní se zpočátku nechtěl dělit o moc a do důležitých funkcí jmenoval své francouzské stoupence.[16] Rozpory v království a silná podpora královny mezi poddanými jej posléze přiměly ke změně názoru a s manželkou se dohodl na formě spoluvlády, jež byla zřejmě původně i zakotvena v manželské smlouvě.[17]

Byl donucen potlačit nový pokus kněžny Alice o získání vlády nad Antiochií a poté ji vykázal znovu do Latakie. Vládu nabídl Raimondovi z Poitiers, mladšímu synovi akvitánského vévody, který lákavou nabídku přijal, v převlečení doputoval na Východ a za pomocí lsti se oženil nikoli s Alicí, ale s její malou dcerou Konstancií. Tím se za Fulkovy pomoci stal vládcem v antiochijském knížectví.[18] V roce 1137 Fulko vytáhl na pomoc Tripolisu, který napadl Zengí. Zengímu se však podařilo nečekaným útokem křižáky porazit a král se spolu se svou družinou musel uchýlit na hrad Montferrand, který Zengí vzápětí oblehl. Po krátkém obléhání Zengí nabídl králi volný odchod rytířů výměnou za postoupení hradu. Král s návrhem souhlasil. Přes relativně umírněné Zengího požadavky mu zisk hradu umožnil kontrolovat vstup do údolí řeky Orontes.[19][20]

Fulko svého diplomatického umu využíval při sporech mezi jednotlivými muslimskými vládci ve svůj prospěch a neváhal v případě potřeby uzavírat spojenectví s jednou z muslimských stran. Roku 1139 pomohl za pravidelnou měsíční úplatu[pozn. 4] Damašku obléhanému mosulským atabegem Zengím, který se po spatření křižáckého vojska raději stáhl bez boje. Damašský vládce Unur poté navštívil dvůr v Akkonu, Jaffě a Jeruzalému.[21] Fulkovi se podařilo na jihu království vybudovat ochranný val v podobě hradů a pevností, které měly chránit jižní hranici a zároveň v případě potřeby sloužit jako základna pro výboj na jih od Mrtvého moře.

Za jeho vlády sílil příliv nových obyvatel a města obnovila hospodářské vztahy se Západem i Východem. Díky králově péči nezískalo žádné z italských měst obchodní monopol a mezi podílníky na obchodním podnikání se zařadilo jihofrancouzské město Marseille. Jeruzalémské království postupně znásobilo své zisky. Fulko byl tolerantní i vůči náboženským zvyklostem obyvatel, muslimové měli rozsáhlé svobody a jakobité s Armény byli pod královou ochranou. Stejně tak se mohli svobodně projevovat i věřící východního ritu.[22] Latinské kláštery získaly od královského páru četná nadání.

Zbožný, mírný, přívětivý (na rozdíl od toho, jací jsou všeobecně ryšavci!), laskavý a soucitný, velkorysý ve skutcích milosrdenství i v almužnách... Velice zkušený ve vojenském umění, ve válečných strastech trpělivý a prozíravý...
— Kronika hrabat z Anjou[5][pozn. 5]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Smrt Fulka V. z Anjou

Dne 7. listopadu 1143 si královský dvůr při pobytu v Akkonu na přání královny vyjel na projížďku. Během ní králův kůň zakopl a svého jezdce shodil. Při pádu jej udeřilo těžké sedlo do hlavy. S hrozivou ránou na hlavě přenesli krále v bezvědomí zpátky do Akkonu, kde o několik dní později na následky zranění zemřel.[23]

Králova nečekaná smrt na lovu vyvolala vážnou krizi v království. Oba jeho synové Balduin a Amaury z manželství s Melisendou byli nezletilí a vlády se ujala vdova jako regentka. Oslabení království využily antiochijské knížectví a edesské hrabství k tomu, aby se zcela osamostatnily.[24] Fulkova smrt usnadnila mosulskému atabegovi Zengímu dobytí Edessy na konci roku 1144.[25]

Potomci[editovat | editovat zdroj]

I. ∞ 1110 Ermengarda z Maine († 1126)

II. ∞ 1129 Melisenda Jeruzalémská (asi 11051161)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Podle některých kronikářů Bertrada Fulka opustila sama, protože nechtěla být "zapuzena jako běhna".[3]
  2. Ermengarda byla původně snoubenkou Fulkova staršího bratra, který zemřel roku 1106. Zdá se, že ke sňatku Fulkovi dopomohla matka Bertrada.[7]
  3. Balduinova dcera Alice roku 1130 ovdověla, prohlásila se regentkou Antiochie a potlačila odpor normanských rytířů. Otec ji vykázal do vdovského údělu v Latakii a sám sebe ustanovil regentem knížectví.
  4. Jeruzalémské království dostávalo za vojenskou podporu 20 tisíc byzantiů měsíčně.
  5. Fulko byl rusovlasý.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve Svaté zemi. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1996. 289 s. Dále jen Křižáci ve Svaté zemi. ISBN 80-204-0621-2. S. 93.  
  2. Křižáci ve Svaté zemi, str. 99
  3. DUBY, Georges. Rytíř, žena a kněz : manželství ve Francii v době feudalismu. Praha : Garamond, 2003. 238 s. Dále jen Rytíř, žena a kněz. ISBN 80-86379-44-2. S. 129.  
  4. EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha : Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. S. 117.  
  5. a b PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha : Vyšehrad, 1996. Dále jen Žena v době katedrál. ISBN 80-7021-544-5. S. 117.  
  6. TYERMAN, Christopher. Svaté války : dějiny křížových výprav. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 926 s. Dále jen Svaté války. ISBN 978-80-7422-091-3. S. 208.  
  7. Žena v době katedrál, str. 110
  8. a b MORGAN, Kenneth O. Dějiny Británie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 639 s. Dále jen Dějiny Británie. ISBN 80-7106-347-9. S. 112.  
  9. www.fmg.ac
  10. BARBER, Malcolm. Noví rytíři : dějiny templářského řádu. Praha : Argo, 2006. 433 s. Dále jen Noví rytíři. ISBN 80-7203-764-1. S. 21-22.  
  11. PERNOUDOVÁ, Regine. Kobieta w czasach wypraw krzyżowych. Gdańsk : Marabut, 2002. 301 s. ISBN 83-916703-3-3. S. 45. (polsky) 
  12. Noví rytíři, s. 28
  13. Křižáci ve Svaté zemi, str. 128
  14. Křižáci ve Svaté zemi, str. 93
  15. GABRIELI, Francesco. Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha : Argo, 2010. Dále jen Křížové výpravy očima. ISBN 978-80-257-0333-5. S. 7.  
  16. NICOLLE, David. Druhá křížová výprava 1148 : pohroma před branami Damašku. Praha : Grada, 2010. 96 s. Dále jen Druhá křížová výprava 1148. ISBN 978-80-247-3413-2. S. 6.  
  17. BROOKE, Christopher. Evropa středověku v letech 962-1154. Praha : Vyšehrad, 2006. Dále jen Evropa středověku. ISBN 80-7021-831-2. S. 145.  
  18. Křižáci ve Svaté zemi, str. 97-98
  19. Křižáci ve Svaté zemi, str. 101
  20. HINDLEY, Geoffrey. Saladin a počátky džihádu. Praha : Baronet, 2009. ISBN 978-80-7384-203-1. S. 57.  
  21. Křižáci ve Svaté zemi, s. 99-100
  22. Křižáci ve Svaté zemi, s. 100
  23. RUNCIMAN, Steven. A history of the crusades. Vol. 2, The Kingdom of Jerusalem and the Frankish East : 1100-1187. London : Penguin Books, 1990. 536 s. Dále jen The Kingdom of Jerusalem. ISBN 0-14-013704-1. S. 233. (anglicky) 
  24. Křižáci ve Svaté zemi, s. 100-101
  25. DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha : Orbis, 1973. 214 s. S. 90.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Balduin II.
Znak z doby nástupu Jeruzalémský král
1131 - 1143
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Balduin III.