Dlouhošíjky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Dlouhošíjky

dlouhošíjka žlutonohá (Ornatoraphidia flavilabris)
dlouhošíjka žlutonohá (Ornatoraphidia flavilabris)
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: členovci (Arthropoda)
Podkmen: šestinozí (Hexapoda)
Třída: hmyz (Insecta)
Podtřída: křídlatí (Pterygota)
Řád: dlouhošíjky (Raphidioptera)
Čeledi

Dlouhošíjky (Raphidioptera) jsou řádem dravého křídlatého hmyzu. Počtem druhů se jedná o chudý řád, na celém světě je známo přibližně 200 druhů. V Česku se vyskytuje jen 9 druhů.[1] Typickým znakem dlouhošíjek je velmi protáhlá předohrud s hlavou. Vědecký název řádu vznikl z řeckého slova pro jehlici (rhafis), kterou připomíná typické kladélko samičky.[2] Dříve byly dlouhošíjky řazeny do jednoho řádu síťokřídlých spolu s řády střechatek a síťokřídlých.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Dospělec[editovat | editovat zdroj]

Dospělá dlouhošíjka (Raphidia ophiopsis)

Tělo je dlouhé 12–25 mm[3], rozpětí křídel 12–38 mm.[4] Zbarvení těla je nejčastěji černé. Hlava je velmi protáhlá, směřující přímo dopředu. Složené oči jsou vypouklé, často kovově lesklé. Tři jednoduchá očka jsou narostlé jen u čeledi dlouhošíjkovitých (Raphidiidae). Tenká tykadla jsou středně dlouhá, s velkým počtem článků. Ústní ústrojí je kousací. Pohyblivá předohruď je protáhlá a proti tělu svírá mírný uhel nahoru, čímž zvedá i celou hlavu. Svým povrchem je předohruď hodně odlišná od zbytku těla. Křídla jsou průhledná s hojnou žilnatinou a vyvinutou plamkou. Oba páry blanitých křídel jsou skoro stejné. Za letu je přední křídlo spojené se zadním pomocí štětinek. Nohy jsou dlouhé, slouží dlouhošijce k rychlému běhání. Zadeček je desetičlánkový. Samičce roste z devátého článku zadečku dlouhé kladélko.

Vajíčko[editovat | editovat zdroj]

Vajíčko dlouhošíjky je dlouhé a protáhlé. Na koncích je z jedné strany zaoblené a z druhé zašpičatělé. Délka je přibližně 1,2 mm a šířka 0,3 mm. Samička je klade ve skupinách, pod kůru trouchnivějících stromů nebo do štěrbin v kůře starých klád.[5]

Larva[editovat | editovat zdroj]

Má protáhlé a štíhlé tělo. Barva těla se s dorůstáním mění z narudle hnědavě do skvrnité s neurčitými ornamenty.[6] Hlava s hrudí je protáhlá a zploštělá. Složené oči jsou menší než u dospělce a jsou výrazně vpředu hlavy. Ústní ústrojí je, podobně jako u dospělce, kousací. Tykadla jsou krátká, tříčlánková. Hlava je oddělená od předohrudi výrazným zúžením. Nohy jsou krátké. Mladší larva má protáhlý zadeček, který po dalších svlékáních tloustne v prostředních článcích.

dlouhošíjka znamenaná (Raphidia notata)
dlouhošíjka znamenaná (Dichrostigma flavipes)

Kukla[editovat | editovat zdroj]

Kukla má dvě vývojové stádia. První stádium trvá skoro 2 týdny a kukla je v tomto období zcela nehybná. Jsou při něm patrné tykadla a končetiny přitisknuté těsně k tělu. Kukla je hlavou stočená k zadečku a leží na boku. Při druhém stádiu se kukla stane pohyblivou. Začnou se jí napřimovat tykadla a pohybuje končetinami. Toto stádium trvá přibližně 3 dny až týden, larva při něm začíná růst na velikost dospělce a postupně se zbarvuje. Nakonec vylézá ze svého úkrytu a líhne se z ní dospělec.[6]

Vývoj jedince a rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Dlouhošíjky se vyvíjejí proměnou dokonalou. Samička klade vajíčka po skupinách pod trouchnivějící kůru stromů. Larvy se v Česku líhnou v červnu. Ze začátku jsou velmi drobné a dospívají až po 3-4 svlékáních. Přezimují v larválním stádiu pod kůrou v nehybném stavu. Na jaře se po několika dalších svlékáních přemění na kuklu. Po 2-3 týdnech se z kukly vyvine dospělec.[7]

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Dospělé dlouhošíjky žijí nejčastěji na okrajích lesů v keřích a podrostu. Larvy žijí pod kůrou starých stromů. Neradi létají, ale jsou dobří běžci. Larvy i dospělci se živí výhradně dravě. Dospělci vyhledávají mšice a mnišky. Často loví kořist rychlým narovnáním předohrudi do přímky s tělem, čímž vymrští hlavu dopředu a kusadly uchvátí kořist. Larvy se živí jinými larvami, vajíčky, dospělým hmyzem nebo i pavouky. Ve svém okolí napadají vše živé, dokonce i svůj vlastní druh.

Rozšíření ve světě a v Česku[editovat | editovat zdroj]

Na celém světě je známo přibližně 200 druhů dlouhošíjek. Většina známých druhů žije v severním mírném klimatickém pásu, ale je pravděpodobné, že řada druhů čeká zejména v tropickém pásmu na své objevení.[8] V Česku se vyskytuje jen 9 druhů (8 z čeledi dlouhošíjkovitých (Raphidiidae) a 1 z křivošíjkovitých (Inocelliidae)).[9] Dva naše druhy jsou zařazené do červeného seznamu ohrožených druhů. Kriticky ohrožená je jediná naše dlouhošíjka z čeledi křivošíjkovitých, křivošíjka tmavá (Inocellia crassicornis). Ohrožená je dlouhošíjka Agulla nigricollis.[10]

Seznam druhů v Česku[editovat | editovat zdroj]

Paleontologie[editovat | editovat zdroj]

Podle nálezu zkamenělin jsou dlouhošíjky doloženy už z prvohorního karbonu.[11] Z nálezů se předpokládá, že v dřívějších dobách byly dlouhošíjky více rozšířeny a v dnešní době jsou na ústupu.[8]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rozeznáváme dvě čeledi dlouhošijek:

  • Dlouhošíjkovití (Raphidiidae)
  • Křivošíjkovití (Inocelliidae)[12]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SEVERA, František. Hmyz. 2. vyd. Praha : AVENTINUM, 2004. ISBN 80-86858-36-7. S. 53.  
  2. OBENBERGER, Jan. Entomologie IV. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1958. S. 414.  
  3. JÁSIČ, Ján. Entomologický naučný slovník. 1. vyd. Bratislava : Príroda n.p., 1984. S. 98.  
  4. OBENBERGER, Jan. Entomologie IV. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1958. S. 415.  
  5. OBENBERGER, Jan. Entomologie IV. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1958. S. 421.  
  6. a b OBENBERGER, Jan. Entomologie IV. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1958. S. 422.  
  7. OBENBERGER, Jan. Entomologie IV. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1958. S. 421-422.  
  8. a b OBENBERGER, Jan. Entomologie IV. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1958. S. 424.  
  9. ZELENÝ, Jiří. Raphidioptera. Check list, Acta faun.ent.Mus.Nat.Pragae. Praha : [s.n.], 1977. S. Suppl.4:127.  
  10. FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. [EDS.]. Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. List of threatened species in the Czech Republic. Invertebrat. 1. vyd. Praha : Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005. Dostupné online. S. 760.  
  11. JÁSIČ, Ján. Entomologický naučný slovník. 1. vyd. Bratislava : Príroda n.p., 1984. S. 100.  
  12. BioLib.cz, [cit. 2008-09-04]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Obenberger, Jan. Entomologie IV. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1958. 614 s.
  • Zahradník, Jiří, Severa, František. Hmyz. Ilustroval František Severa. 2. vyd. Praha : AVENTINUM, 2004. 326 s. ISBN 80-86858-36-7.
  • Ján Jasič a kol. Entomologický naučný slovník. 1.vyd. Bratislava: Príroda n.p. 1984. 674 s.
  • FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. [eds.] (2005): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. List of threatened species in the Czech Republic. Invertebrates. – Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 pp. PDF

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Raphidioptera ve Wikimedia Commons