Claude Goudimel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Claude Goudimel

Claude Goudimel (mezi 1514 a 1520, Besançon, Francie - asi 28. srpna 1572, Lyon) byl francouzský skladatel, vydavatel a hudební teoretik renesance.

Život[editovat | editovat zdroj]

Goudimel žil v Paříži, Métách, Besanconu a Lyonu. Byl pravděpodobně žákem Josqina Despreze. Domněnka, že vyučoval kolem roku 1540 v Římě na hudební škole, ze které vzešel vedle Giovanni Animuccia a Giovanni Maria Nanina také Giovanni Pierluigi da Palestrina se v nynější době považuje za neudržitelnou. V roce 1549 byl zapsán v Paříží na univerzitě, kde studoval. V témže roce vydal první knížku zpěvů. V padesátých letech byl partnerem tiskaře Du Chemina, se kterým několik let spolupracoval. V roce 1557 se přestěhoval do Mét, kde konvertoval k hugenotům. Z Mét se později přestěhoval kvůli rostoucímu nepřátelství městských úřadů vůči protestantismu do Besanconu a pak do Lyonu. Zde zemřel jako jedna z mnoha obětí Bartolomějské noci někdy mezi 28. a 31. srpnem 1572 (rozsekán a hozen do Rhôny).

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Goudimel si získal zásluhy především zhudebněním Ženevských žalmů, které jsou dodnes známy v evropských protestantských církvích. V roce 1565 zveřejnil tzv. Ženevský žaltář. Zhudebnil metrický překlad všech 150 žalmů Clémenta Marota a Théodora Beze. Žaltář vyšel o osm let později s německým textem Ambrosia Lobwassera v Lipsku, došel velké obliby a rozšířil se i do Čech a na Moravu. U nás známe přebásnění těchto žalmů od Jiřího Strejce (1546-1599), člena Jednoty bratrské, které vydal pod názvem Žalmové aneb zpěvové sv. Davida v rytmu české nově vyložené a k zpívání zformované. Goudimel v předmluvě tohoto díla uvádí, že melodie nepocházejí od něho, ale že je pouze převzal a upravil.

Vedle zhudebněných žalmů Goudimel psal také před svou konverzí k protestantismu mše, moteta a zhudebnil Horatiovy Ody a Zpěvy, které byly z části uveřejněny ve sbírce pod názvem La fleur des chansons 1574 v Lyonu spolu s podobnými díly Orlanda di Lassa. Ve svých čtyřhlasých žalmech posunul melodii do vrchního hlasu, jak to bylo později obvyklé. Ve zhudebnění žalmů používá synkopické rytmy a oživuje tím melodii.