Canisterapie
Canisterapie (pojmenování vzniklo v ČR[zdroj?]) je název pro metodu pozitivního psychosociálního a fyziorehabilitačního působení na potřebné osoby, prostřednictvím speciálně vedeného a cvičeného psa nebo feny (canis = latinsky pes).
Kontakt se psem představuje účinné rozptýlení pro lidi trpící psychickými poruchami, depresí nebo pro ty, kteří se prostě cítí opuštěně. Například v domovech pro seniory nebo v dětských domovech, kde je pes pro děti kamarádem a tvorem, o kterého se musí starat, a tak se lépe srovnají se ztrátou rodičů.
V ústavech pro mentálně a fyzicky postižené pes tvoří součást rehabilitace, protože napomáhá procvičování některých částí těla. Velmi významnou a úspěšnou metodou je polohování.
Canisterapie se také uplatňuje jako pomocná psychoterapeutická metoda při řešení různých situací v případě, že jiné metody nejsou účinné nebo použitelné. Canisterapie zná tyto formy: aktivace, terapie, edukace a krizová intervence
Metoda a její účinky
Canisterapie má vliv na psychologickou a sociálně-integrační stránku člověka. Vliv je tedy zásadně dvojí – psychosociální a fyziorehabilitační. Canisterapeut může psem aktivovat myšlení, paměť, komunikaci, učení se (mluvenou řeč, neverbální projevy atd.) ale i motoriku (chůzi, pohyb paží, rukou a prstů atd.). Formou terapie – po stanovení si cíle s klientem – lze úzce spolupracovat s logopedem, fyzioterapeutem, pedagogem, psychologem, ergoterapeutem, gerontologem, psychoterapeutem, zdravotním personálem atd.
Canisterapii lze úspěšně zařadit do okruhu sociální rehabilitace. Vykonavatel této činnosti však musí mít kompetence v oblasti kynologie a etologie psa i sociálních dovedností (komunikace s lidmi, empatie, zvládání krizových situací, náhled do psychologie člověka, znalost diagnóz zejména cílové skupiny, kterou psem ovlivňuje apod.).
Polohování
Metoda polohování existuje ve fyzioterapii již od 50. let 20. století. Jde o to, že pokud se postižený klient nemůže hýbat, musíme jím pohybovat my, abychom zabránili vzniku proleženin, blokaci a procvičili svaly. Pes v polohování nahrazuje polštáře, které klienta podpírají, díky své teplotě působí na klienta velmi příjemně a díky dýchání psa se většinou zklidní i dech postiženého. Největší výsledky jsou vidět u lidí trpících svalovými křečemi (spasticita) nebo třesem.
Technika polohování v canisterapii značí zejména dvě techniky – polohování relaxační a polohování rehabilitační. V obou případech speciálně trénovaného psa na tuto techniku „přikládáme“ pokud možno k odhaleným částem klientova těla, které chceme stimulovat = prohřát, uvolnit, aktivovat, aby si je klient uvědomil. Pes má fyziologickou tělesnou teplotu oproti člověku o cca 1,5–2 stupně Celsia vyšší. Dochází k prohřátí a hlubokému prožitku čití v místech kontaktu se psem (tj. v ohybu kolenou, boky těla klienta ležícího na zádech či na břiše, záda klienta ležícího na boku, plosky nohou, šíje, tvář a temeno…). Ideální je obložit klienta více terapeutickými psy. Polohování je pro psa velmi namáhavé, nemělo by trvat déle než 15–25 minut v kuse. Běžně se výsledky polohování začínají projevovat již po 7. až 12. minutě. Úkon by měl probíhat v teplém, klientovi i psu příjemném prostředí bez rušivých vlivů (ruch – pohyb, pach, zvuky), jinak nemá účinnost. Tato technika byla poprvé zveřejněna a popsána v ČR – v Brně, českými canisterapeuty.
Externí odkazy
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je canisterapie
- Obecné informace o terapii za pomoci zvířat
- Informace o canisterapii na webu občanského sdružení Pomocné tlapky
