Cangrande I. della Scala

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Cangrandeův náhrobek

Cangrande I. della Scala, Francesco della Scala (9. března 1291 Verona - 22. června 1329 Treviso) byl vládce italské Verony, Padovy a Vicenzy z rodu Scaligerů, říšský vikář, schopný vojevůdce[1] a také patron věd a umění. Přezdívka Cangrande znamená velký pes.

Život[editovat | editovat zdroj]

Cangrande se narodil ve Veroně jako třetí syn podesty Alberta. Po otcově smrti se stal veronským podestou nejstarší Bartoloměj a po něm Alboino, který byl společně s Cangrandem ghibellinem a sdílel s ním víru v monarchii a vládu Jindřicha Lucemburského. Jindřich oběma bratrům v březnu 1311 udělil říšský vikariát.

Alboino krátce nato zemřel a Cangrande, od roku 1308 sezdaný s Johanou, pravnučkou štaufského císaře Fridricha II.,[2] se stal jediným vládcem Verony. Od roku 1318 byl vůdcem lombardských ghibellinů, za pomoci obratné diplomacie a vojenské hrozby dostal pod svou kontrolu města Treviso , Belluno, Bassano, Feltre, Padovu a Vicenzu.

Zemřel nečekaně a bez potomstva v létě 1329 krátce po úspěšném dobytí Trevisa, kdy dle dobových pramenů po požití vody ze znečištěného pramene trpěl horečkou, zvracením a průjmem, ulehl a ráno stačil již jen uspořádat své poslední záležitosti.[3][pozn. 1] Byl pohřben ve veronském kostela Santa Maria Antica.[1] Dědici se stali Alboinovi synové Mastino a Albert. [pozn. 2]

Jak hlásá veleslavná pověst po celém světě, messer Can della Scala, jemuž Štěstěna přála v mnoha věcech, byl jedním z nejvýznamnějších a nejskvělejších velmožů, kteří v Itálii prosluli od dob císaře Fridricha do dneška.
— Giovanni Boccaccio v Dekameronu[5]

Dante Alighieri, který pobýval na Cangrandeho dvoře v době svého vyhnanství,[6] věnoval svému mecenášovi Ráj, poslední část Božské komedie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Roku 2004 byl otevřen Cangrandeho sarkofág a jeho velmi dobře zachované ostatky byly podrobeny patologickému vyšetření. Z výsledků plyne, že Cangrande byl vysoký 173 cm, měl hnědou pleť a hnědé kučeravé vlasy. Klouby prokazují výraznou fyzickou aktivitu a zdá se, že trpěl rozedmou plic. Překvapivým výsledkem bylo zjištění, že Cangrande byl otráven náprstníkem, což potvrzuje i současníky uváděné příznaky choroby.[3]
  2. Právě Mastino, zdá se, nechal společně se svým udělat Cangrandemu jezdecký náhrobek, kde je zpodobněn jako usmívající se rytíř.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KOVÁČ, Peter. Úsvit renesance. Dvorské umění císaře Fridricha II. Bamberský a Magdeburský jezdec.. Praha : Petr Kováč - Ars Auro Prior, 2010. ISBN 978-80-904298-2-6. S. 212.  
  2. www.fmg.ac
  3. a b www.paleopatologia.it
  4. Úsvit, str. 212-213
  5. BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Praha : KMa, 2007. ISBN 978-80-7309-393-8. S. 53.  
  6. Dekameron, str. 698

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]