Andrij Kos

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Andrij Kos
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1901 – 1907
Stranická příslušnost
ČlenstvíRusínský klub

Narození1864
Pidhirki
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí25. března 1918
Kaluš
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Alma materLvovská univerzita
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Andrij Kos, cyrilicí Андрій Кос (1864 Pidhirki[1]25. března 1918 Kaluš[1]), byl rakouský právník a politik ukrajinské (rusínské) národnosti z Haliče, na počátku 20. století poslanec Říšské rady.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Působil jako advokát a veřejný činitel.[2] Měl pověst jednoho z nejzdatnějších advokátů v Haliči. Absolvoval gymnázium ve Stanislavově a právnickou fakultu Lvovské univerzity. Jako student se seznámil s Ivanem Frankem. Publikoval různá právní pojednání v haličských periodikách. Od roku 1907 byl předsedou pobočky organizace Prosvita v Kaluši. Byl aktivní i v organizaci Sič.[1]

Působil i jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách do Říšské rady roku 1901 za kurii všeobecnou v Haliči, obvod Stryj, Žydačiv, Turka atd. Slib složil 5. února 1901.[3]

V roce 1901 se uvádí jako oficiální rusínský kandidát.[4] Zasedal pak v parlamentním Rusínském klubu.[5]

Během ruské okupace Haliče byl v letech 1915–1917 zajat a vyhoštěn na Sibiř.[2] Zemřel krátce po návratu do vlasti a pohřben byl na hřbitově v Kaluši. V roce 1998 po něm byla nazvána ulice ve městě Kaluš.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Вулиця А. Коса [online]. kalush-streets.1gb.ua [cit. 2016-01-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-28. (ukrajinsky) 
  2. a b Енциклопедія українознавства [online]. litopys.org.ua [cit. 2016-01-14]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  3. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  4. Das Vaterland, 14. 12. 1900, s. 1.
  5. Neues Wiener Tagblatt, 6. 2. 1901, s. 4.