Amygdala
Amygdala (lat.: corpus amygdaloideum) je párová mozková struktura obratlovců (včetně člověka), umístěna ve střední části spánkového laloku a jako součást Papezova emočního okruhu je propojena hojnými drahami do ostatních částí limbického systému a do mozkové kůry. Amygdala hraje hlavní roli ve formování a uchování paměťových stop spojených s emočními prožitky s emocionálním zabarvením. Významně ovlivňuje chování při strachu, radosti.[1]
Stavba a umístění
Amygdala je tvořena skupinou jader s bohatými vnitřními spoji a zároveň je propojená s okolní mozkovou tkání hojnými vstupními a výstupními drahami. Je umístěna ve střední části spánkového laloku mozku. Hlavní část amygdaly se dělí na:
- Kortikomediální jádro dostává přímé informace z čichových receptorů a je napojeno na hypotalamus a přední mozek. Tato část amygdaly tak dokáže ovlivnit sexuální chování jedince v závislosti na pachových signálech.[1]
- Bazolaterální jádro, je spojeno s temenními a spánkovými asociačními oblastmi mozkové kůry. Tato část amygdaly určuje emoční význam informací a přiřazuje k nim emoční náboj.[1]
- Centrální jádro má spoje s asociačními oblastmi mozkové kůry a centrem chuti. Její výstupní dráhy směřují hlavně do center řízení autonomních funkcí v mozkovém kmeni.[1]
Funkce
U vyšších obratlovců, včetně člověka, amygdala hraje hlavní roli při vytváření a ukládání vzpomínek spojených s emocionálními událostmi. Rozpoznávání a reakce na podněty spojené hlavně s nepříjemnou událostí jsou velmi pohotové a předbíhají reakce rozumové.[2] Centrální jádra se podílejí na vzniku reakce strachu, jako je strnutí (nehybnost), tachykardie (rychlý srdeční tep), zvýšené dýchání, sevření žaludku a vylučování stresových hormonů. Poškození amygdaly naruší získání či vybavení Pavlovova reflexu i ostatních forem klasických reflexů či emocionálních reakcí. Amygdala je rovněž zapojena do appetitivního (pozitivního) reflexu.[2][3]
Neuropsychologický význam amygdaly
Funkce amygdaly byla poprvé odhalena již v roce 1888 výzkumem provedeným na primátech, postižených lézí spánkové oblasti mozkové kůry.[4] Tento výzkum odhalil významný vliv těchto oblastí na sociální a emocionální chování jedince. Heinrich Klüver a Paul Bucy, kteří později tento výzkum rozšířili, stejným pozorováním poukázali na to, že velké léze na předním temporálním laloku vyvolají změnu v chování, přehnanou reakci na všechny objekty, hypoemocionalitu, ztrátu strachu, ztrátu sociálního postavení, společenskou izolaci, hypersexualitu a hyperoralitu. Některé opice prokázaly také neschopnost rozpoznávat známé objekty a to živé i neživé. Vykazovaly ztrátu strachu vůči experimentátorům. Tato porucha chování byla později pojmenována Klüver-Bucy syndromem.[5] Pozdější studie, již konkrétně zaměřené na amygdalu ukázaly, jak obtížné je vymapovat konkrétní oblasti a přiřadit jim patřičné symptomy. Opičí matky s poškozenou amygdalou vykazovaly snížené mateřské chování vůči svým dětem. Často je fyzicky zneužívaly nebo zanedbávaly.[6] Až roce 1981 vědci zjistili, že selektivní léze celé amygdaly, provedená radiofrekvenční metodou, způsobuje Klüver-Bucy syndrom.[7] Technologický pokrok, umožňující zobrazení nervových tkání, učinil významná zjištění týkající se amygdaly v lidském mozku. Potvrdilo se, že amygdala má podstatný vliv na duševní stav člověka a souvisí s mnoha jeho psychickými poruchami. V roce 2003 studie jedinců s poruchou osobnosti ukázala na významně vyšší aktivitu levé amygdaly, než je obvyklé u jinak zkoumaných osob. Někteří pacienti měli dokonce potíže s rozlišením neutrální tváře a vyhodnotily ji jako tvář ohrožující.[8] Pacienti s těžkou sociální fobií měli zvýšenou citlivost amygdaly. Stejně tak pacienti s depresí měli zvýšenou aktivitu levé amygdaly. Studie z roku 2003 zase zjistila, že dospělí a dospívající pacienti s menším objemem amygdaly a hipokampu trpí bipolární poruchou. Mnohé studie také poukazovaly na propojení mezi amygdalou a autismem, amygdalou a schizofrenií. U pacientů se schizofrenií byla pravá amygdala podstatně větší než levá. Nedávný výzkum na krysách naznačuje, že parazit toxoplasma gondii, pokud napadne mozek se nejčastěji usadí právě v amygdale a vytvoří zde cysty, které mohou být příčinou poruch jako je schizofrenie nebo paranoia.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Amygdala na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d Trojan, Stanislav, a kol. Lékařská fyziologie. 4. vyd. Praha: Nakladatelství Grada Publishing, a. s. 2003, 689 a 690 s. ISBN 80-247-0512-5.
- ↑ a b RESSLER, Kerry, Davis, Michael. Genetics of Childhood Disorders: L. Learning and Memory, Part 3: Fear Conditioning. J Am Acad Child Adolesc Psychiatry. May 2003, roč. 42, čís. 5, s. 612–615. Dostupné online.
- ↑ Mysliveček, Jaromír; Myslivečková-Hassmanová, Jarmila: Nervová soustava - Funkce, struktura a poruchy činnosti, vydalo Avicenum, Praha 1989.
- ↑ Brown, S. & Shafer, E. An investigation into the functions of the occipital and temporal lobes of the monkey's brain.. Philosophical Transactions of the Royal Society of London: Biological Sciences. 1888, roč. 179, s. 303–327. DOI 10.1098/rstb.1888.0011.
- ↑ Kluver, H. & Bucy, P. Preliminary analysis of function of the temporal lobe in monkeys.. Archives of Neurology. 1939, roč. 42, s. 979–1000.
- ↑ Bucher, K., Myersn, R., Southwick, C. Anterior temporal cortex and maternal behaviour in monkey.. Neurology. 1970, roč. 20, s. 415.
- ↑ Aggleton, JP. & Passingham, RE. Syndrome produced by lesions of the amygdala in monkeys (Macaca mulatta).. Journal of Comparative and Physiological Psychology. 1981, roč. 95, s. 961–977. DOI 10.1037/h0077848.
- ↑ Donegan et al. Amygdala hyperreactivity in borderline personality disorder: implications for emotional dysregulation.. Biological Psychiatry. 2003, roč. 54, čís. 11, s. 1284–1293. DOI 10.1016/S0006-3223(03)00636-X.
Související články
Literatura
- Trojan, Stanislav, a kol. Lékařská fyziologie. 4. vyd. Praha: Nakladatelství Grada Publishing, a. s. 2003, 689 s. ISBN 80-247-0512-5.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu amygdala na Wikimedia Commons
- Slovníkové heslo Amygdala ve Wikislovníku
(česky) Evoluční parazitologie