Strakapoud bělohřbetý
 Strakapoud bělohřbetý | |
|---|---|
 Samec strakapouda bělohřbetého | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | šplhavci (Piciformes) |
| Čeleď | datlovití (Picidae) |
| Rod | strakapoud (Dendrocopos) |
| Binomické jméno | |
| Dendrocopos leucotos (Bechstein, 1802) | |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos) je velký druh strakapouda z řádu šplhavců.
Taxonomie[editovat | editovat zdroj]
Strakapoud bělohřbetý byl popsán německým přírodovědcem Johannem Matthäusem Bechsteinem v roce 1802 pod latinským názvem Picus leucotos. Druhové jméno kombinuje starořecké leucos znamenající „bělo“ a -nōtos znamenající „hřbetý“. Typová lokalita je Sylesie, historický region nacházející se v Polsku. Druh je nyní zařazen do rodu Dendrocopos, který byl navržen německým přírodovědcem Carlem Ludwigem Kochem v roce 1816.
Rozeznává se celkem 12 poddruhů:
- D. l. leucotos
- D. l. uralensis
- D. l. lilfordi
- D. l. tangi
- D. l. subcirris
- D. l. stejnegeri
- D. l. namiyei
- D. l. takahashii
- D. l. quelpartensis
- D. l. owstoni
- D. l. fohkiensis
- D. l. insularis
Znaky[editovat | editovat zdroj]
Podobá se strakapoudu velkému, od kterého se ve všech šatech liší bílým hřbetem (černobíle proužkovaný u jižní ssp. lilfordii). Dalšími rozdíly jsou světle červené podocasní krovky, čárkované boky na béžovém podkladu, černý proužek po stranách hlavy nesahá k temeni; chybí mu rovněž bílé ramenní krovky. Samec má červené temeno.
Výskyt[editovat | editovat zdroj]
Hnízdí ve smíšených lesích s dostatkem odumírajících stromů.[2] V České republice hnízdí pravidelně u východních hranic od Bílých Karpat na sever po Beskydy, izolovaně pak v Chřibech. K dalším oblastem pravidelného hnízdění patří Šumava (pouze 15–20 párů) s Novohradskými horami. Na základě požerku se předpokládá hnízdění také v Národním parku Podyjí. V letech 2001–2003 byla početnost odhadována na 150–250 párů.[3]
Ekologie[editovat | editovat zdroj]
V době hnízdění tesá do ztrouchnivělého kmene stromu hnízdní dutinu se šířkou 7 cm a s hloubkou 30 cm. Klade 3–5 bílých vajec, na kterých sedí 10–11 dní. Živí se hlavně dřevokaznými druhy brouků a jejich larvami, dále jinými druhy hmyzu, ořechy, semeny a bobulemi.
Galerie[editovat | editovat zdroj]
-
kresba strakapouda bělohřbetého, vpředu samice, vzadu samec -
Samice -
vejce strakapouda bělohřbetého
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
- ↑ SVENSSON, Lars, a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Praha: Svojtka&Co, 2004. ISBN 80-7237-658-6. S. 228–229.
- ↑ ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír; HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001-2003. Praha: Aventinum, 2006. ISBN 80-86858-19-7. S. 228–229.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu strakapoud bělohřbetý na Wikimedia Commons - Galerie strakapoud bělohřbetý na Wikimedia Commons
Taxon Dendrocopos leucotos ve Wikidruzích
