Strakapoud prostřední

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Strakapoud prostřední

Strakapoud prostřední
Strakapoud prostřední
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: šplhavci (Piciformes)
Čeleď: datlovití (Picidae)
Rod: strakapoud (Dendrocopos)
Binomické jméno
Dendrocopos medius
(Linnaeus, 1758)
Mapka s rozšířením
Mapka s rozšířením

Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius) je středně velkým druhem šplhavce z čeledi datlovitých (Picidae).

Popis[editovat | editovat zdroj]

Je jen o něco menší než strakapoud velký (D. major), ale zároveň zřetelně větší, než strakapoud malý (D. minor). Dorůstá délky 20–22 cm a v rozpětí křídel měří 33–34 cm, hmotnost se pak pohybuje mezi 50–58 g. Hřbet a křídla má leskle černá, bíle skvrnitá, s kulatou bílou skvrnou v ramenní oblasti. Ocas je černý s bílými, tmavě pruhovanými vnějšími pery. Temeno má červené bez černého okraje, šíjový proužek černý, neuzavřený. Boky jsou šedě pruhované, hruď světle žlutá a břicho a spodní krovky ocasní růžové. Zobák je poměrně krátký, slabší, světle šedě zbarvený. Ze všech druhů strakapoudů v Evropě má nejméně rozvinutý sexuální dimorfismus patrný pouze na červené čepičce, která je u samic o něco kratší a na zadním okraji špinavě oranžově žlutá.

Od podobného strakapouda velkého se liší hlavně červeným temenem, jinou kresbou hlavy, světlejšími spodními krovkami ocasními, šedým pruhováním na bocích těla a slabším zobákem.

Ozývá se výrazným „gyk“, často v rychlé řadě, nebo naříkavým „kvééh“. Bubnuje jen vzácně.[1]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Žije na rozsáhlém území Evropy, v rozmezí od Kantaberského pohoří přes Pyreneje, velkou část Francie, Belgie a střední Evropu až po západní okraj evropské části Ruska; zasahuje též na Kavkaz a do Íránu a Iráku v Malé Asii. Stálý.

Ve střední a východní Evropě hnízdí hlavně v nížinách a pahorkatinách, maximálně po 900 m n. m. V Itálii, na Balkáně a v Turecku však hnízdí až po 1 700 m n. m. a na Kavkaze a Íránu ještě výše.[2]

Evropská populace druhu je odhadována na 140–310 tisíc hnízdících párů;[3] nejhojněji je přitom zastoupen ve střední a východní Evropě. V České republice hnízdí v počtu 3–6 tisíc párů[1] a je zde zvláště chráněný jako ohrožený druh.[4]

Biotop[editovat | editovat zdroj]

Žije převážně v listnatých lesích, hlavně pak v lesích lužních s vysokým zastoupením starých dubů nebo v doubravách v pahorkatinách,[1] méně početně také v jiných typech listnatého lesa (staré porosty habru, buku, olše, javoru nebo jilmu), ve smíšených lesích, velkých sadech (zvláště při okrajích uzavřených listnatých lesů) a parcích. Rozhodující je i velikost zalesněné plochy. Hodně nesouvislé lesní porosty o ploše menší jak 10 ha totiž osídluje jen zřídkakdy.[5]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Po potravě pátrá hlavně v korunách stromů. Živí se převážně členovci, obzvláště pak hmyzem a mravenci, ale v malé míře též různými plody, semeny či mízou. Do dřeva příliš často neseká a ve dřevě žijící hmyz a jeho larvy proto získává pouze zpod vrchní vrstvy nebo odchlíplých kusů kůry.

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Pohlavně dospívá již na konci prvního roku života. Je monogamní. Hnízdí v dutinách stromů, které si sám hloubí v kmenech nebo silných větvích s měkkým dřevem, obvykle ve výšce 5–10 m nad zemí. Na jejím tesání, které trvá obvykle 2–4 týdny, se podílí obě pohlaví; v konečném stádiu bývá široká zhruba 12 cm a hluboká 20–35 cm s vletovým otvorem o průměru nejméně 34 mm. Občas též využívá opuštěných dutin strakapoudů velkých nebo strakapoudů malých, které rozšiřuje, či obsazuje jednu vlastní dutinu vícekrát.[6] Ve střední Evropě začíná hnízdit nejdříve na začátku dubna. Ročně klade obvykle jednu snůšku po 5–6 (4–8) bílých, lesklých, 23,2 x 18,5 mm velkých vejcích,[1] na kterých sedí oba rodiče 12–13 dnů. Mláďata pak hnízdo opouští po 20–24 dnech.[6]

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Druh pochází pravděpodobně z Balkánu nebo severní části Itálie, odkud se pak rozšířil do zbytku Evropy a severozápadní Asie. V současné době většina autorů uznává celkem 4 vzhledově velmi podobné subspecie:[2][6][7]

  • D. m. medius – severozápadní Španělsko a Francie severovýchodně po Estonsko, západní Rusko a Ukrajinu, a jihovýchodně po Itálii a Balkán.
  • D. m. caucasicus – severní Turecko, Kavkaz.
  • D. m. anatolia – západ a jih Malé Asie.
  • D. m. sanctijohannis – severní Írán.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Academia, 2001. ISBN 978-80-200-0927-2. S. 158.  
  2. a b WINKLER, Hans; CHRISTIE, David; NURNEY, David. Woodpeckers. A Guide to Woodpeckers, Piculets and Wrynecks of the World. Robertsbridge : Pica Press, 1995. ISBN 0-395-72043-5. S. 270. (anglicky) 
  3. Middle Spotted Woodpecker Dendrocopos medius [online]. BirdLife International, [cit. 2011-07-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Seznam zvláště chráněných druhů ptáků v ČR [online]. Česká společnost ornitologická, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  5. GORMAN, Gerard. Woodpeckers of Europe. A Study to European Picidae. Chalfont : Bruce Coleman, 2004. ISBN 1-87284-205-4. S. 106–116. (anglicky) 
  6. a b c HOYO, Josep del a kol.. Handbook of the Birds of the World (HBW). Bd 7. Jacamars to Woodpeckers. Barcelona : Lynx Edicions, 2002. ISBN 84-87334-37-7. S. 483. (anglicky) 
  7. Middle Spotted Woodpecker (Dendrocopos medius). [s.l.] : The Internet Bird Collection. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu