Ladislav Komorád

Podplukovník Ladislav Komorád (23. června 1895 Lovětín – 9. února 1947 Písek) byl československý legionář bojující za první světové války v Rusku, důstojník Čsl. armády po roce 1918, odbojář za druhé světové války, hrdina osvobození v květnu 1945 a první předseda ONV v Písku.

Ladislav Komorád
pplk. Komorád krátce po druhé světové válce
Narození	23. června 1895 Lovětín (Jarošov nad Nežárkou) Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	9. února 1947 (ve věku 51 let) Písek Československo Československo
Národnost	Češi
Choť	Olga Komorádová (roz. Jarolímová)
Děti	Ladislav a Olga
Vojenská kariéra
Hodnost	podplukovník
Sloužil	Československo
Složka	Rakousko-uherská armáda Československá armáda
Války	První světová válka
Bitvy	Bitva u Jaroslavli Ústup ke Krakovu Bitva u Bachmače Sibiřská anabáze
Vyznamenání	Československý válečný kříž 1914–1918 Československý řád Sokol s meči Československá revoluční medaile Spojenecká medaile
multimediální obsah na Commons

Životopis

Fotografie z legií

Podplukovník Ladislav Komorád se narodil dne 23. června 1895 v obci Lovětín na Jindřichohradecku. Absolvoval lovětínskou obecnou školu a následně Českou obchodní školu v Českých Budějovicích. V roce 1914 byl naverbován do rakouské armády a odvelen spolu s 75. pěším plukem. S ním se účastnil bitvy u Jaroslavli a ústupu ke Krakovu, kde se poté (24. 11. 1914) nechal zajmout ruskou armádou a byl poslán do zajateckého tábora v Petropavlovsku na Kamčatce [1]. Tam však nikdy nedorazil a následující tři roky strávil v okolí Kyjeva. 5. 7. 1917 se přihlásil do vznikajících Čsl. legií v Oděse a byl přiřazen ke 3. střeleckému pluku s hodností vojína. Následně prošel bitvou u Bachmače a celou tzv. Sibiřskou anabází, roku 1920 se navrátil 20. lodním transportem do vlasti (po cestě z Vladivostoku přes Ameriku) a 1. 9. 1920 opustil Čsl. legie v hodnosti nadporučíka [2]. Za tuto svou činnost byl roku 1919 odměněn Čsl. válečným křížem a řádem Sokola s meči.

Po válce

Nadále však zůstal v řadách Čsl. armády, roku 1924 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána [3]. V té době sloužil u 29. pěšího pluku. V roce 1921 se oženil s Olgou Jarolímovou a v letech 1922 a 1924 se jim narodili syn Ladislav a dcera Olga. V rámci své armádní činnosti se také aktivně podílel na výchově mladé generace, byl mimo jiné velitelem sokolské školy brannosti. Postupně sloužil u jednotek v Českých Budějovicích, Třeboni, Praze a Písku, kde jej zastihla nacistická okupace v hodnosti majora pěchoty.

Činnost v odboji

Jakožto představitel jednotek Čsl. armády byl penzionován a do armádní služby se tedy navrátil až roku 1945. Velmi záhy po vypuknutí 2. světové války se ovšem zapojil do odbojové činnosti  pod vedením plk. Hubáčka v rámci „Obrany národa“. Ten si jej vyhlédl jako svého zástupce vzhledem k jeho organizačním schopnostem prokázaným v září 1938, kdy působil jako mobilizační důstojník.

Rodinná fotografie

Plukovník Hubáček byl ovšem v roce 1942 popraven a odbojová organizace se částečně rozpadla. O jeho další činnosti toho není příliš známo až do roku 1944, kdy byl prokazatelně členem odbojové organizace „Hnutí za svobodu“.

Květnové osvobození

Fotografie pořízená krátce po návratu z legií

V březnu či dubnu roku 1945 byl jakožto faktický vedoucí domácího odboje na Písecku pověřen Fierlingerovou vládou sestavením revolučních národních výborů v okresech Písek, Týn nad Vltavou a Strakonice. To se na několika ilegálních schůzkách v průběhu dubna a počátku května povedlo a on již jako předseda píseckého Okresního národního výboru spoluřídil povstání na Písecku. To zde však mělo těžší podmínky, neboť v městě sídlila početná posádka Wehrmachtu o síle cca 1500 mužů a do okolních lesů se počaly stahovat také ustupující jednotky SS z širokého okolí. Velitel německých jednotek prohlásil, že se nevzdá do rukou civilních orgánů, které nyní major Komorád zastupoval, ale pouze do rukou regulérní armády, a hrozil krveprolitím. Kapitulace do rukou armády ovšem byla v tehdejší situaci iluzorní. Město Písek se totiž nacházelo v sovětské zóně na východ od demarkační linie, avšak sovětské jednotky byly ještě daleko a nebyly schopny včas dorazit  do Písku tak, aby mohly a zabránit případnému drancování a vraždění ustupujících nacistů.

Major Komorád se proto 6. května s tlumočníkem ing. Bůžkem, vyzbrojeni samopalem a ručními granáty, vypravili do Strakonic, kde sídlila americká armáda. Díky dobrým diplomatickým a vyjednavačským schopnostem se jim podařilo dohodnout s plukovníkem Searsem, že ještě téhož  dne vyslal menší americkou jednotku vedenou kapitánem Bernardem do Písku přes demarkační linii. Do rukou amerických vojáků následně německé jednotky složily téhož dne svou kapitulaci, čímž bylo Písecko fakticky zachráněno od masakrů, které se v té době děly v jiných oblastech republiky. Sovětské jednotky nakonec Písku dosáhly až ráno 10. května.

Dne 8. května tak mohl major Komorád vyslat do Prahy dva autobusy s materiálem a zdravotnickým personálem (včetně vlastní dcery Olgy), neboť díky včasnému zásahu byli jedinými raněnými v Písku němečtí vojáci v lazaretních vlacích, které byly na Písecko stahovány.

Nemoc a smrt

Jakožto voják se snažil zajistit korektní poměry v zajateckých táborech a zasloužil se o jejich významné zlepšení. V důsledku přepracování jej však již 18. května 1945 při návštěvě maďarského zajateckého tábora ranila mrtvice a roku 1946 jej postihl infarkt. Nebyl proto dlouhodobě schopen vykonávat funkci předsedy ONV, které se vzdal 9. listopadu 1946. Tři měsíce poté, 9. února 1947, zemřel ve věku 51 let a je pohřben spolu se svou rodinou na lesním hřbitově v Písku [4].

Roku 1947 byl pak in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka pěchoty se zpětnou platností od 1. 5. 1943 [5].