Zoborožec světlehlavý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxZoborožec světlehlavý
alternativní popis obrázku chybí
Zoborožec světlehlavý (samec)
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádzoborožci (Bucerotiformes)
Čeleďzoborožcovití (Bucerotidae)
Rodzoborožec (Rhabdotorrhinus)
Binomické jméno
Rhabdotorrhinus leucocephalus
(Vieillot, 1816)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zoborožec světlehlavý (Rhabdotorrhinus leucocephalus) je druh zoborožce z rodu Rhabdotorrhinus, který se endemitně vyskytuje na filipínském ostrově Mindanao a jeho dvou menších satelitních ostrůvcích Camiguin Sur a Dinagat.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Zoborožce světlehlavého formálně popsal v roce 1816 francouzský ornitolog Louis Pierre Vieillot jako Buceros leucocephalus.[2][3] Druhové jméno leucocephalus pochází z řeckého leukokephalos, čili „světlehlavý“ (leukos = „hnědý“, -kephalos = „-hlavý“).[4] Jedná se o monotypický taxon.[2]

Druh se řadí do rodu Rhabdotorrhinus, avšak dříve se zařazoval do rodu Aceros[3] i Rhyticeros.[5] Nejbližším příbuzným zoborožce světlehlavého je zoborožec žlutobradý (Rhabdotorrhinus waldeni).[6][7]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Zoborožec světlehlavý se endemitně vyskytuje na Filipínách. Obývá ostrov Mindanao a jeho dva menší satelitní ostrůvky Camiguin Sur a Dinagat. Celková populace není známa, avšak v místě výskytu bývá popisován jako vzácný, na vhodných stanovištích jako relativně běžný. Habitat druhu tvoří původní nížinaté pralesy, nejčastěji mezi 300–1000 m n. m.[8] Může však vystoupat až do 1100 m n. m.[5]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Samice lze na první pohled rozpoznat cele černě zbarveným krkem (fotografie z filipínské zoo)

Tento statný pták dosahuje délky těla kolem 60–65 cm, samec váží 1–1,3 kg.[5] Samec a samice se vzhledově liší. Samec má korunku a zadní část hlavy tmavě hnědou, tělo a křídla jsou černá. Od tváří přes hrdlo a přední část krku po horní oblast hrudi je opeření čerstvě po přepeření bílé, avšak postupně se barví do krémova díky olejům vylučovaným z uropygiálních žláz. Ocas je černý s bílým koncem. Nejvýraznějším prvkem těla je mohutný červený zobák, na jehož první části horní čelisti je posazena vysoká zvrásněná přilbice. Spodní čelist má v první polovině hluboké modré a černé rýhy. Oblast kolem červených očí je neopeřená, sytě červená. Tato červená pokračuje dolů k výrazným hrdelním vakům, které jsou taktéž červené a neopeřené. Nohy jsou černé. Samice je oproti samci menší, její hlava a krk jsou černé, zobák je o něco světlejší a rýhy na dolní čelisti jsou hnědé.[3]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o stálý druh, avšak dovede se čile pohybovat napříč pralesem mezi hřadovištěm a potravními zdroji. Živí se hlavně ovocem, které sbírá vysoko v korunách stromů. Potravu si zpestřuje hmyzem chytaným za letu. Vyskytuje se v páru, někdy v menších hejnech a u potravních zdrojů se mísí s hejny dvojzoborožce hnědavého (Buceros hydrocorax). Hnízdní návyky druhy jsou jen chabě prozkoumány. Zazděná samice byla pozorována v březnu, čerstvě vylétlá ptáčata v lednu. Samice v zajetí kladla 2 vejce a na hnízdě strávila 92 dní zazděná.[5]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje zoborožce světlehlavého za téměř ohrožený druh. Ohrožení zoborožce představuje hlavně kácení původních pralesů za účelem těžby dřeva a přeměny na zemědělskou půdu. Druh ohrožují i místní lovci, kteří zoborožce světlohlavé loví na maso a pro přímý prodej.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. a b Mousebirds, Cuckoo Roller, trogons, hoopoes, hornbills. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.2 [cit. 2023-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c KEMP, Alan C.; WOODCOCK, Martin W. The hornbills: Bucerotiformes. Oxford, New York, Tokyo: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 019857729X. S. 221-223. (anglicky) 
  4. JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 219. (anglicky) 
  5. a b c d POONSWAD, Pilai; KEMP, Alan; STRANGE, Morten. Hornbills of the World – A Photographic Guide. Singapore: Draco Publishing, 2013. Dostupné online. ISBN 978-981-07-3528-9. S. 192-193. (anglicky) 
  6. GONZALEZ, Juan-Carlos T.; SHELDON, Ben C.; TOBIAS, Joseph A. Environmental stability and the evolution of cooperative breeding in hornbills. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 2013-10-07, roč. 280, čís. 1768, s. 20131297. Dostupné online [cit. 2023-11-07]. ISSN 0962-8452. DOI 10.1098/rspb.2013.1297. PMID 23926149. (anglicky) 
  7. GONZALEZ, Juan-Carlos T.; SHELDON, Ben C.; COLLAR, Nigel J. A comprehensive molecular phylogeny for the hornbills (Aves: Bucerotidae). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2013-05-01, roč. 67, čís. 2, s. 468–483. Dostupné online [cit. 2023-11-07]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2013.02.012. (anglicky) 
  8. a b Rhabdotorrhinus leucocephalus [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2020 [cit. 2023-11-07]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2020-3.RLTS.T22682522A184689600.en. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KEMP, Alan C.; WOODCOCK, Martin W. The hornbills: Bucerotiformes. Oxford, New York, Tokyo: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 019857729X. (anglicky) 
  • POONSWAD, Pilai; KEMP, Alan; STRANGE, Morten. Hornbills of the World – A Photographic Guide. Singapore: Draco Publishing, 2013. Dostupné online. ISBN 978-981-07-3528-9. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]