Zeď v Matiční ulici
Matiční ulice v Ústí nad Labem, ve čtvrti Krásné Březno, se stala mediálně známou kvůli výstavbě zdi, která měla oddělit obyvatele žijících v rodinných domech na jedné straně od sociálně vyloučených obyvatel žijících v postupně devastovaných činžovních domech na straně druhé. O výstavbě bariéry se začalo mluvit v roce 1998, stavba byla realizována o rok později, ale vzápětí byla rozebrána. Stala se v Česku asi nejznámějším případem špatného soužití většinového obyvatelstva a příslušníků romské menšiny.[zdroj?]
Vývoj
[editovat | editovat zdroj]Matiční ulice je rozdělena výpadovou komunikací z Ústí nad Labem na Děčín na dvě poloviny. Ve směru na Děčín po levé straně je asi stometrová část ulice, kde se původně nacházely celkem čtyři bytovky a tři rodinné domky a právě mezi nimi měl být postaven nový zděný protihlukový plot. Důvodem byly stížnosti starousedlíků na chování sociálně vyloučených obyvatel, především Romů, které do zdejších činžovních domů v 90. letech 20. století sestěhovala jako neplatiče ústecká radnice.[1][2] Primátor Ladislav Hruška slíbil, že stěna bude dokončena do konce září 1998. Město se ale vzápětí ocitlo v centru nechtěné pozornosti, z celé věci se postupně stal politický skandál včetně mezinárodního přesahu.
V září zastupitelé města prohlásili, že výška protihlukové stěny nebude 4 metry, ale jen 1,8 metru z keramických cihel a současně se postaví vedle činžovních bloků dětské hřiště. Přesto se Romská občanská iniciativa a vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl jednoznačně vyslovili proti stavbě. Stěnu kritizoval také americký kongresman Christopher Smith, evropský komisař Günter Verheugen nebo tehdejší premiér Miloš Zeman.[3][4] Rozhodnutí města o stavbě dokonce zrušila Poslanecká sněmovna, ale její usnesení naopak později zrušil Ústavní soud.[5]
Nové plány odsunuly stavbu na srpen 1999, ovšem vlastní stavba začala až v říjnu, a to i přes nesouhlas zahraničních pozorovatelů a členů české vlády. Následující den desítky Romů fyzicky blokovaly stavbu a rozebraly části, které už byly postavené. Přesto byla stěna ještě téhož měsíce dokončena, ale domácí i zahraniční tlak po šesti týdnech přesvědčil radu města, aby bariéra byla nakonec rozebrána. Plot tak nakonec stál pouze od 13. října do 24. listopadu 1999. Následně byla využita v ZOO Ústí nad Labem, kde odděluje část zahrady od Drážďanské ulice (její výška byla proto zvýšena).[6][5] Prezident Václav Havel mínil, že tím problémy nekončí, ale je třeba řešit sociální problémy, které k ní vedly.[3]
Česká vláda městu poskytla částku 10 milionů korun, která byla mj. využita na vykoupení domů starousedlíků, aby se mohli odstěhovat. Nepřizpůsobiví občané, bydlící v bytových domech, pokračovali v ničení domů i jejich okolí.[3] Začátkem roku 2011 byly činžáky zcela vystěhovány a město hledalo investora, který by pozemky využil k podnikání, nikoliv už k bydlení. Nakonec ale byly domy v ulici určeny k demolici.[1][6]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Roma wall na anglické Wikipedii.
- ↑ a b HADAŠOVÁ, Jitka. S Matiční je konec, ne však ale s problémy. Deník.cz [online]. 2011-03-11 [cit. 2016-07-09]. Dostupné online.
- ↑ MAYER, Vladimír. Ze „slavné“ Matiční zbyly prázdné domy, neprodejné ani za půl milionu. iDNES.cz [online]. 2015-02-09 [cit. 2016-07-09]. Dostupné online.
- ↑ a b c CHLEBNÁ, Lucie. Matiční po deseti letech: ulice, z níž pomalu mizí život. iDNES.cz [online]. 2009-10-13. Dostupné online.
- ↑ Evropský poslanec říká, že zeď v Matiční nebude bránit vstupu do EU. iDNES.cz [online]. 1999-10-18 [cit. 2016-07-09]. Dostupné online.
- ↑ a b NAVARA, Luděk. Sněmovna u Ústavního soudu prohrála podruhé. iDNES.cz [online]. 2000-04-12 [cit. 2016-07-09]. Dostupné online.
- ↑ a b WIRNITZER, Jan. Před 10 lety postavili zeď v Matiční. Domy, kvůli nimž vznikla, zbourají. iDNES.cz [online]. 2009-10-11 [cit. 2016-07-09]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]
- ROČEK, František. Zeď = The wall. Matiční – dokument o nejslavnější uličce světa. Ústí nad Labem: Muzeum města Ústí nad Labem, 1999. 264 s. ISBN 80-902241-4-8.