Zdeňka Bezděková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zdeňka Bezděková
Narození 19. dubna 1907
České Budějovice
Úmrtí 12. srpna 1999 (ve věku 92 let)
České Budějovice
Povolání spisovatelka
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Profesorka Zdeňka Bezděková (rozená Vondrušková, poprvé provdaná Bezděková, podruhé Pavlíková; 19. dubna 1907, České Budějovice12. srpna 1999, České Budějovice) byla česká spisovatelka, filoložka a překladatelka.

Vystudovala dívčí reálné gymnázium v Českých Budějovicích a poté studovala filosofii a literaturu v Praze a Paříži. Od roku 1932 učila na gymnáziích v Českých Budějovicích, Praze a Sušici, od roku 1949 pak českou literaturu na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, kde posléze vedla katedru filologie.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Bezbranný vítěz (1947, román)
  • Říkali mi Leni (1948, přepracováno 1959)
  • Já, město Mokroves (1952)
  • Štěstí přijde zítra (1960, novela)
  • Lásky nedočkavé (1970, novela)
  • Prázdniny v Tanapu (1973)
  • Marta věří na zázrak (1974)
  • Věčný Oněgin (1974)
  • trilogie z jižních Čech: Bílá paní (1979), Bludný kámen (1986), Orlík, hrad na skále (1994).
  • Můj život s knihou

Narodila se v jihočeském městě České Budějovice 19. dubna 1907. To bylo ještě za Rakouska. Ve svém rodišti chodila do školy a tam se také vracela, i když na čas působila jako středoškolská profesorka v Praze a Sušici. Stala se docentkou české a slovenské literatury a literatury pro mládež. Napsala mnoho učebních textů k dějinám naší literatury. Od roku 1962 se plně věnovala literatuře. Psala do Jihočeských listů, spolupracovala s rozhlasem, překládala a psala knihy a knížky pro dospělé čtenáře i pro děti. Často navštěvovala Jugoslávii, což ovlivnilo její zájem o slovinskou literaturu. Bezděková debutovala románem Bezbranný vítěz (1947). Tento román čerpá z období okupace a líčí život mladé ženy, jejíž partner byl zatčen gestapem. Další román je opět věnován dospělým - Já, město Mokroves (1952), vychází ze situace po osvobození. Další román pro dospělé vyšel pod názvem Bílá paní (1979), v r.1970 vyšla novela Lásky nedočkavé a celek autorčiny tvorby pro dospělé završuje básnická sbírka Věčný Oněgin (1974). Velkého úspěchu dosáhla Zdeňka Bezděková svým prvním dílem pro děti a mládež Říkali mi Leni. Kniha Říkali mi Leni (1948) byla mnohokrát reedována, přeložena do ruštiny, ukrajinštiny, angličtiny, slovenštiny, slovinštiny, dánštiny, švédštiny a patří k předním prózám zobrazujícím život dětí za druhé světové války. Po svém úspěšném debutu pro děti a mládež přichází s další novelou Štěstí přijde zítra (1960), kde se snaží popsat život své hrdinky v osvobozené vlasti. Následuje román Prázdniny v Tanapu (1973), který už je určen spíše větším dětem, Marta věří na zázrak (1974), příběh s dívčí hrdinkou také určen dětem již starším. Žádná z dalších knih však již nedosáhla takového úspěchu. Bezděková se ve všech svých dílech projevuje jako citlivá a vnímavá pozorovatelka dětského světa. Její osobní vztah k životu dítěte se projevuje také v próze Děvčátko Zdena a moudrý pes (1977) i v povídce Zpěváček z voňavé meze (1979). Zdeňka Bezděková neusiluje o nové umělecké přístupy, snaží se zejména o osobitý pohled na dítě, snaží se dostat pod povrch dění a zachytit psychiku dítěte.

Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/zdenka-bezdekova.html#ixzz1HbL4BzkJ Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.

Říkali mi Leni[editovat | editovat zdroj]

Asi nejznámějším dílem Bezděkové je kniha pro děti a mládež Říkali mi Leni, která patřila po řadu let mezi povinnou školní četbu. Kniha byla mnohokrát reedována a přeložena do několika jazyků, například do ruštiny, angličtiny, slovenštiny či švédštiny. V poutavém a dobře vykresleném příběhu se zde před námi rozvíjí osudy malé holčičky, která byla tak jako mnoho dalších dětí za druhé světové války odebrána českým rodičům a zavlečena do Německa na převychování.

Desetileté děvčátko Leni prožívá nepříliš radostné dětství v rodině Freiwaldových v malém městečku v poválečném západním Německu. Ovdovělá matka Rosa, zapálená fašistka, se k tiché, citlivé a samotářské dcerce chová chladně a odtažitě, starší bratr Raul ji trápí a ubližuje jí jak jen to jde. I ve škole je Leni vystavena neustálému ponižování ze strany spolužaček. Jedinou oporou je jí laskavá babička Matylda a kamarádka Toni, které se svěřuje se svými trápeními. Leni si matně vzpomíná i na lepší časy: na milujícího tatínka, který ji učil dětské říkanky, a na láskyplnou maminku, jíž se necitelná Rosa ani v nejmenším nepodobá. Byla to skutečnost, nebo jen pouhý sen?

Postupně se před dívenkou kupí indicie napovídající, že všechno je jinak, než se na první pohled zdálo a celý její dosavadní život byl jedna velká lež. Díky tomu Leni postupně zjišťuje, že byla v útlém věku adoptovaná a její starý kufřík dobře schovaný na půdě napovídá, že dokonce ani není Němka, její pravou vlastí je Československo. S pomocí učitele Bauma a amerických vojáků pak zjišťuje svou pravou totožnost – je Alena Sýkorová, dcera českého učitele, kterého za války popravili nacisté a jeho tehdy tříletou dcerku odvlekli do Německa na převychování. Leni/Alenka se vrací domů do Čech a setkává se po mnoha letech znovu se svou skutečnou maminkou.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]