Zápalka

Zápalka (hovorově sirka^{[pozn. 1]}) slouží k rozdělávání ohně. Je to podlouhlý kousek dřeva (občas lepenky) se zápalnou látkou na jednom z jeho konců. Dřívka jsou částečně nebo zcela nasycena látkou usnadňující hoření. Zápalná látka na konci dřívka, tzv. hlavička, vzplane třením.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Před vynálezem zápalek byly k rozdělávání ohně používány různé techniky, jako je tření dřev nebo křesání.^[2]

Fosforové zápalky začaly být masově vyráběny a používány ve 20. století. První fosforové zápalky se zapalovaly energickým škrtnutím o jakýkoliv suchý a drsný povrch (např. o podrážku boty). Jejich nevýhodou byla možnost nechtěného samovznícení. Roku 1848 vynalezl frankfurtský profesor chemie Rudolph Christian Boettger (1806–1881) bezpečnostní zápalky, které se zapalují o škrtátko. O vynález v Německu nebyl zájem, tedy jej koupili Švédové. Švéd Johan Edward Lundström zápalky zdokonalil, opatřil i zasouvací krabičkou, a začal je v roce 1855 průmyslově vyrábět. Na přelomu 19. a 20. století byly hlavičky ze hmoty, která obsahovala jedovatý bílý fosfor nebo trisulfid tetrafosforu (seskvisulfid fosforu P₄S₃), což bylo chemické složení, které bylo později nahrazeno bezpečnějším červeným fosforem. Bílý fosfor byl pro výrobu zápalek v roce 1903 zakázán.^[2]

Nejznámějším výrobcem zápalek v Česku byl do roku 2008 podnik SOLO Sušice.

Charakteristika a princip[editovat | editovat zdroj]

V současnosti většina zápalek chytá výhradně škrtnutím hlavičky o speciálně připravenou plochu – škrtátko, což prakticky vylučuje samovolné či nekontrolované vzplanutí zápalky náhodným otřením o jiný povrch.

Moderní hlavička zápalek se skládá zejména z červeného fosforu chlorečnanu draselného, sulfidu antimonitého, síry, barviva a mletého skla, které dává hlavičce drsnost, aby se zvýšilo tření. Dřívka zápalek jsou nasycena tekutým parafínem, který usnadňuje hoření a fosforečnanem sodným, který zamezuje doutnání zápalky po zhasnutí plamene. Škrtátko obsahuje červený fosfor, mleté sklo a pojivo. Škrtnutím zápalky o škrtátko vznikne na styčném bodu teplota asi 200–1 100 °C^[zdroj?], což postačí pro zapálení hlavičky a následně dřívka. Tento druh se nazývá bezpečnostní zápalky.

Druhy zápalek[editovat | editovat zdroj]

Standardní malé zápalky (tzv. kuřácké) mají délku cca 4 cm a prodávají se nejčastěji v papírových krabičkách s rozměry přibližně 5 × 3,5 × 1,5 cm, se škrtátkem po obou stranách krabičky. Počet zápalek v krabičce bývá přibližně 40.
Ploché zápalky odlamovací (knížečkové) – dřevěné nebo papírové zápalky jsou vlepené do plochého papírového přebalu, zápalka se před použitím odlomí či odtrhne. Oblíbené například v USA nebo jako reklamní.
Standardní prodloužené nebo dlouhé zápalky (tzv. domácnostní) jsou delší (cca 5 cm) – za účelem usnadnění zapálení hořáku, na kterém stojí např. hrnec. Prodávají se buď ve standardních krabičkách s prodlouženou délkou, nebo ve velkých krabičkách (např. 8 × 5,5 × 3 cm), které obsahují přibližně 200 zápalek.
Krbové zápalky jsou prodloužené na cca 20 cm (účel vyplývá z názvu). Krabičky jsou různé, obecně však bývají dlouhé a úzké.
Bezpečnostní zápalky – je třeba škrtátko ze speciální směsi (většinou na krabičce), při hoření dosahují nižších teplot.
Voděodolné zápalky – opatřené impregnací proti vlhkosti; impregnovat lze i běžné zápalky například ponořením do rozehřátého parafínu.
Větruodolné zápalky – s prodlouženou hlavičkou.
Dále existuje velké množství jiných druhů zápalek, vyznačujících se zvláštními rozměry nebo balením, které často slouží k reklamním účelům nebo jako upomínkové předměty.

Jiné využití[editovat | editovat zdroj]

Zápalky slepované lepidlem se využívají pro výrobu modelů a různých kuriózních předmětů. Věnoval se jim například Tomáš Korda z Vrchlabí, jehož dílo vystavuje Muzeum rekordů a kuriozit v Pelhřimově.
Zápalka je jeden z běžně používaných předmětů ilustrujících měřítko velikosti v makrofotografii.
Filumenie – zápalky a obzvláště nálepky z jejich krabiček jsou předmětem sběratelství.