Wikipedista:Rocal34/Pískoviště
RNDr František Lehar, DrSc
- 9. srpna 1934 v Bludově u Šumperka; † 23. listopadu 2011 v Lyonu byl významný česko-francouzský fyzik, který se zaměřil zejména na spinovou částicovou fyziku.
Život[editovat | editovat zdroj]
František Lehar je synem RNDr Františka Lehara, profesora fyziky a matematiky na gymnásiu v Křemencové ulici v Praze (později byl i ředitelem), kde rodina žila. Je také vzdáleným příbuzným Franze Lehára (viz. Poznámky). Po ukončení Akademického gymnásia ve Štěpánské ulici začal roku 1952 studovat na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity. Studium ukončil v roce 1959 s vyznamenáním a stal se asistentem na Fakultě technické a jaderné fyziky Karlovy univerzity. Ta byla založena roku 1955 v rámci tehdejšího československého jaderného programu. Do tohoto roku v Československu nebylo prakticky možno studovat a rozvíjet jakýkoliv obor jaderného výzkumu. Teprve po politickém uvolnění a Mezinárodní konferenci o atomové energii v Ženevě ve zmíněném roce byla nejen založena Mezinárodní agentura pro atomovou energii (zkráceně MAAE), ale Sovětský svaz dovolil rozvoji těchto oborů i v jeho satelitních státech. Při tom velkoryse podporoval i zakládání vědeckých ústavů a škol, jakož i výuku studentů a aspirantů. To se týkalo i uvedené fakulty, která později přešla pod České vysoké učení technické v Praze (ČVUT) jako Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT (FJFI).
Mladý absolvent se chtěl věnovat základnímu výzkumu. Už při své diplomové práci experimentoval na malém urychlovači v nově založeném Ústavu jaderné fyziky Československé akademie věd v areálu filmových ateliérů v Praze-Hostivaři. V lednu roku 1959 se oženil se studentkou Vysoké školy ekonomické Lilian, roz. Štaffová. Jen díky mimořádnému pozvání sovětského profesora Dželepova při jeho návštěvě Prahy mohl odjet "politicky nespolehlivý" Lehar pracovat jako aspirant do Spojeného ústavu jadernýho výzkumů SÚJV v Dubně u Moskvy. Důvodem jeho "nespolehlivosti" - a tedy i ztížení (znesnadnění) jeho dalšího vědeckého vývoje v Československu - byla účast na Majálesu v květnu 1956, během něhož dali studenti najevo svou nechuť vůči komunistiskému režimu.
Do Spojeného ústavu jaderného výzkumů SÚJV v Dubně odjel Lehar se svoji manželkou na delší služební pobyt v roce 1961, a pracoval tam v Laboratoři jaderných problémů (LJaP) profesora Dželepova. I zde pokračoval ve svém studiu v oblasti spinové fyziky. Při tom přišel s originálním návrhem, jak tento obtížný výzkum prakticky uskutečnit. Pro vědce ze satelitních států střední a východní Evropy byl ústav v Dubně jediná možnost, kde se mohli zabývat špičkovým výzkumem jaderných problémů. Je nutno ovšem podotknout, že se nejednalo o čistě sovětský výzkumný ústav, ale všechny členské státy se podílely na jeho financování. Ve všem ovšem platily sovětské zákony a zvyky. I když se i Dubna nacházela pod dohledem tajné policie KGB, život zde přesto nebyl typicky sovětský. Zejména možnost vyjíždět na konference do západních zemí a udržovat styk se západními vědci byla nesrovnatelná s podmínkami v Praze. Rovněž občanský život v Dubně - malém městečku na břehu Volhy, které žilo výhradně vědou - byl podstatně volnější. Zahraniční pracovníci měli také možnost svobodněji cestovat po Sovětském svazu. Toho využili Leharovi k cestám na Kavkaz a po Střední Azii. V roce 1965 se Lehar zúčastnil spolu s jinými českými kolegy (Marta a Mirek Malý, Rostislav Caletka, Pavel Winternitz) ze Spojeného ústavu jaderných výzkumu i horolezecké expedice na Pamír, a výstupem na 7134 metrů vysoký Pik Lenina vyrovnali tehdejší československý výškový rekord, při čemž Marta Malá držela svůj ženský rekord až do roku 1977.
V roce 1966 - krátce před obhajobou disertace ho opět dostihla jeho pověst "politicky nespolehlivého občana". To mu jeho jinak "politicky spolehlivá" mateřská fakulta v Praze chtěla zabránit získat titul Kandidáta věd v prestižním ústavu v Dubně, a čtvrt roku před obhajobou dostal příkaz k návratu do Prahy. Na přímluvu a zásah řady kolegů v Dubně ale směl zůstat a v červenci 1966 disertaci obhájil.
Na jaře v roce 1968 obdržel pozvání na stáž od Profesora Ludwig van Rossuma z ústavu Národní francouzské laboratoře pro jaderný výzkum v Saclay u Paříže. Před odjezdem na plánovanou mezinárodní konferenci o elementárních částicích do Vídně chtěli ještě se svoji manželkou Lilian oslavit desetileté výročí svého seznámení v rumunské Mamaie, kam přijeli 20. srpna autem. Již den na to je ovšem zastihla zpráva o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Proto se rozhodli nevracet se víc ani do Dubny a ani do Prahy. To mu usnadnilo zejména laskavé pozvání Profesora van Rossuma přímo se zúčastnit jeho pokusů na urychlovači Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN) v Ženevě. Jisté problémy při dalším jeho trvalém zaměstnání ale vznikly na francouzské straně, protože Komisariat pro atomou energii CEA se obával námitek Sovětského svazu proti zaměstnání českého emigranta a potíží při další francouzko-sovětské spolupráci na velkém urychlovači v Protvinu u Serpuchova. Tolerantní sovětští vědci v Dubně ale Leharovi na dálku vyřídili potřebná povolení, protože i oni opět měli zájem o spolupráci na mohutnějších aparaturách v CERNu. A tak již počátkem roku 1969 se Lehar stal řádným vědeckým pracovníkem Národní francouzské laboratoře pro jaderný výzkum v Saclay u Paříže, kde se později získal titul "Directeur de Recherche" v CNRS. Experimentoval přitom i v CERNu u Ženevy a ve Fermiho národní laboratoři v USA (Fermilabu). V Saclay pracoval na svých experimentech až do roku 1995 na urychlovači Saturne 2. Tehdy měl pod sebou až 30 vědeckých pracovníků, nepočítaje v to technický personál. V recenzovaných časopisech otiskl profesor Lehar více než 300 vědeckých publikací. Jejich kvalitu dokládá především vysoká citovanost.
Od nepohodlného emigranta k váženému krajanovi[editovat | editovat zdroj]
Po roce 1989 se znovu rozvinula jeho spolupráce s českou fyzikou, která v podstatě ale nikdy úplně nepřestala. V celém průběhu svého pobytu ve Francii Lehar zval na stáže do Saclay a do Švýcarska i některé kolegy z Československa. Samozřejmě nikoli svým jménem, ale v zastoupení mu vždy vypomáhali Francouzi, Švýcaři i Němci. Zpravidla se to setkalo s úspěchem. Na různých konferencích, v CERNu i v Saclay se Lehar setkávat i se sovětskými kolegy. Zpočátku se s ním stýkali jen tajně, ale od poloviny sedmdesátých let se s ním již zdravili a debatovali i veřejně. Také za ním začali přicházet jednotlivě po večerech, aby ostatní nevěděli. Od začátku osmdesátých let také začali sovětští fyzici Leharovy práce ve svých studiích citovat. Dokonce mu posílali i dopisy. Počátkem roku 1989 doprovázel Lehar francouzskou delegaci do Ústavu fyziky vysokých energií sovětské Akademie Věd v Protvinu, na jednání o využití gigantického urychlovače UNK, který se tam právě stavěl. Roku 1991 zamířili oba manželé Leharovi do Moskvy a do Dubny, kde byli přijímáni jako vzácní hosté. Byla mu nabízena i funkce generálního ředitele Spojeného ústavu jaderných výzkumů, což on odmítl. Aby mohl ale ovlivňovat tamní výzkumy, přijal v roce 1993 členství ve vědecké radě . Úspěšně se rozvíjela i spolupráce s rodnou zemí, jejíž občanství (odňaté v roce 1969) mu bylo opět vráceno. V roce 1999 byl také rehabilitován za trestný čin opuštění republiky, ke kterému byl odsouzen v roce 1974 nepodmíněně na tři roky a ke ztrátě majetku. Poprve se po dlouhé době vydal do Prahy v záři roku 1990. Ale to již krátce před tím pozval na jím organizovanou mezinárodní konferenci v Paříži řadu kolegů z Československa i Sovětského svazu. Rychle se rozvinula spolupráce zejména s jeho původně mateřským ústavem ČVUT. To už ústav opustila většina těch, kterým kdysi tak vadila jeho politická nespolehlivost. Zařídil, že laboratoř v Saclay darovala Nukleárnímu centru Matematicko-fyzikální fakulty UK, kolegům z katedry fyziky Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUTa také SUJV v Dubně řadu elektronických přístrojů a množství odborné literatury. On sám při pobytech v Praze pořádal odborné semináře, přednášel pro doktorandy a působil jako člen různých komisí a oponent vědeckých projektů, disertačních a habilitačních prací. Za zásluhy o českou jadernou fyziku udělilo ČVUT Františku Leharovi 23. dubna 1996 čestný titul doktor honoris causa. Od roku 2002 byl členem vědecké rady Ústavu technické a experimentální fyziky ČVUT v Praze. V listopadu 1999 postihla Františka těžká rána - manželka Lilian zemřela na rakovinu. Dlouho se ze stráty milované manželky Lilian nemohl vzpamatovat. Časem však vstoupila do jeho života Libuše Paukertová, také už vdova po bratranci Lilian, Dr. Felixe Paukerta, vysokého úředníka Mezinárodního úřadu práce v Ženevě. Sama Libuše je vnučkou dlouholetého ministra národní obrany a později i předsedy vlády za první republiky Františka Udržala a dcerou prvorepublikového diplomata JUDr. Břetislava Morávka. Sama byla dlouhá léta úředníci OSN, byla také blízkou přítelkyní Masarykovy dcery Olgy. Vzali se v dubnu 2001. Profesor František Lehar zemřel 23. listopadu 2011 po delší nemoci v nemocnici v Lyonu. Pochován je v rodinné hrobce manželky ve de:Veigy-Foncenex nedaleko Ženevy. Česká vědecká veřejnost k uctění jeho zásluh a památky uspořádala 8. února 2012 v Praze vzpomínkový seminář organizovaný ČVUT.
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
V roce 1805 - během napoleonských válek - se francouzský markýz Le Hard, raněný při jedné potyčce na severní Moravě, ještě před bitvou u Slavkova, oženil s moravskou dívkou, která ho ošetřovala. Je o tom zápis v kronikách města Olomouce. Během dalších generací se jméno změnilo na Lehar. Podle zmíněné kroniky byli dědeček Františka Lehara a známý operetní skladatel Franz Lehár (který trval na dlouhém "á" ve svém jméně) bratranci. Otec Franze Lehára byl Čech a matka Maďarka. Skladatel se narodil v Komárně, ale žil ve Vídni, v Praze a v Paříži, kde se odehrává většina jeho operet. I pro něho platilo heslo, tak často vyznávané vojáky Cizinecké legie: Každý má dvě vlasti - tu svou a Francii. Neudivuje, že i František Lehar to pociťoval také tak.
Publikace[editovat | editovat zdroj]
- František Lehar "O zlaté kleci a jiné vzpomínky", Akropolis 2003, ISBN 80-7304-037-9
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Kdo je kdo - Osobnosti české současnosti, Nakladatel: Agentura Kdo je kdo, ISBN: 80-902586-9-7
- K. Pacner, F. Houdek, L. Koubková "Čeští vědci v exilu", Nakladatelství Karolinum 2007
- I.Kraus: Čestní doktoři na české technice v Praze, ČVUT, ISBN 978-80-01-03938-0