Wikipedista:MVKCKV/Pískoviště
Ořechové politbyro[editovat | editovat zdroj]
Ořechové politbyro je označení pro "triumvirát" de facto vládnoucí místo Leonida Brežněva, který de iure zůstával i nadále vládcem SSSR. Název vychází z místa, kde se muži scházeli - v Ořechovém sálu Kremlu. [1]
Pozadí[editovat | editovat zdroj]
Brežněv chtěl po sérii mrtvic v roce 1977 odstoupit, to mu ale politbyro neumožnilo - strana se bála o svoji image a zároveň nebylo jasného nástupce, což by vyústilo v boje o moc a oslabilo stranu i svaz. Za Brežněva tedy neoficiálně začali vládnout muži z tzv. Ořechového politbyra - Jurij Andropov (šéf KGB), Andrej Gromyko (dlouholetý ministr zahraničí SSSR) a Dmitrij Ustinov (ministr obrany SSSR)[1]. Triumvirát byl aktivní hlavně - s ohledem na posty členů - v zahraničně-bezpečnostních otázkách, což se projevilo např. při invazi do Afghánistánu v roce 1979, kteréžto byli hlavně Andropov a Ustinov velkými zastánci. Po smrti Brežněva v roce 1982 neměl Andropov při volbě generálního tajemníka KSSS protivníka, a tak 12. listopadu 1982 dosáhl na nejvyšší funkci v SSSR.[1]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c PACNER, Karel. Velmistři špionáže: Vznik a zákulisí tajných služeb ve 20. století. [s.l.]: Kniha Zlin, 2015. 439 s. ISBN 978-80-7662-146-6. S. 392.
[[Kategorie:Sovětský svaz]] [[Kategorie:Dějiny 20. století podle zemí]] [[Kategorie:Politici]] [[Kategorie:Historie]]
Paasikivi-Kekkonenova linie[editovat | editovat zdroj]
Paasikivi-Kekkonenova linie je označení pro politiku Finska během druhé poloviny 20. století, hlavně za úřadování prezidentů Paasikiviho a Kekkonena. Dá se označit za politiku balancování mezi Západem a Východem. Finové si tedy udržovali neutralitu, ovšem s lehkým příklonem k SSSR.
Pozadí[editovat | editovat zdroj]
Za Paasikiviho[editovat | editovat zdroj]
Finsko v rámci Moskevského míru, který ukončil pokračovací válku, přišlo zhruba o desetinu území, zároveň byl ale v dokumentu požadavek sovětské strany o zrušení protikomunistických zákonů[1]. To umožnilo vznik SKDL, která v březnových volbách roku 1945 získává kolem čtvrtiny hlasů a jde do vlády s vítěznou sociální demokracií a Agrární ligou[1]. Komunisté získávají klíčová ministerstva, vláda odmítá Marshallův plán a vše nasvědčuje tomu, že Finsko potvrdí trend v tehdejší střední a východní Evropě a stane se dalším vazalem SSSR. Zlom přišel po setkání Stalina a Paasikiviho, na němž, k udivení všech zúčastněných, Finsko ústy Paasikiviho odmítne mírovou smlouvu, kterou již SSSR uzavřel s jinými státy (např. ČSR, Polsko), a nabídne novou, sepsanou Finy[1]. Jednání trvají pět dní, ale končí pro Finsko vítězně - Finové se zavážou vojensky pomoci v případě, že by „Němci nebo jejich spojenci“[1] napadli SSSR, na oplátku zůstanou „stranou konfliktu velmocí“.[1][2][3]
Za Kekkonena[editovat | editovat zdroj]
Když v roce 1956 nahrazuje v prezidentském postu Paasikiviho Kekkonen; dnes historici jako např. Kimmo Rentola mluví o „přímém rozkazu z Moskvy“ a zapojení KGB (Kekkonen vyhrál těsně 151 ku 149)[1]; přichází vstřícnější vztahy vůči SSSR. Pokaždé, když to vypadá, jako by se Finsko přiklánělo na Západ, dochází ke krizi vztahů Finsko-SSSR (Krize nočního mrazu, Nótová krize)[1], kterou prezident přichází „hasit“. Status quo se tak vrací zpátky na pozici Finska jako mostu mezi dvěma bloky, ovšem s mírným příklonem k Moskvě. Podstata těchto krizí, jejich načasování a konečný výsledek nahrávají spekulacím o prezidentově spojení s KGB.[1]
Příklady[editovat | editovat zdroj]
- Finsko se v 70. letech stává členem EHS, zároveň ale podepisuje smlouvu o spolupráci s RVHP[1]
- vyústění a pomyslný vrchol této politiky je KBSE z roku 1975 konaná právě v Helsinkách
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f g h i KRUMPHANZL, Filip. Studená válka: Pomáhali Sověti Finům s volbou prezidenta?. HISTORY revue. 2021-05-13, čís. 6, s. 85-87.
- ↑ 130029210.pdf (cuni.cz)
- ↑ S.R.O., as4u.cz,. PROMĚNA NEUTRALITY - PŘÍPAD FINSKA A RAKOUSKA - Obrana a strategie. www.obranaastrategie.cz [online]. [cit. 2023-07-23]. Dostupné online.
Nótová krize[editovat | editovat zdroj]
Nótová krize je název pro krizi vztahů mezi Finskem a SSSR z 30. října 1961. Její načasování a výsledek nahrávají spekulacím o tehdejším spojení prezidenta Kekkonena s KGB.[1]
Pozadí[editovat | editovat zdroj]
Finsko, v rámci politiky nazývané jako Paasikivi-Kekkonenova linie, drží od konce 40. let neutralitu s lehkým příklonem k SSSR. Tahle politika se ocitla v nebezpečí v roce 1961. 30. října totiž přichází nóta z Moskvy požadující zapojení Finska ve cvičení Rudé armády. Toto cvičení se konalo kvůli napětí v Berlíně a účast Finska měla být vymáhána skrze dřívější smlouvy. Zapojení do takového cvičení by však zničilo Finskou neutralitu, a zařadilo by jej na stranu Východu. Prezident Kekkonen tedy přiletěl ze své dovolené na Havaji vyjednávat do Moskvy, kde jeho vyjednávání byla úspěšná a požadavek byl zrušen.[1]
Kontroverze[editovat | editovat zdroj]
Ačkoli celá krize vypadá jako vítězství diplomatického umu Kekkonena, zvláštní je její načasování. V lednu 1962 se totiž měly konat prezidentské volby, ve kterých Kekkonen, oblíbený v Moskvě, ztrácel nad protivníkem Olavi Honkou.[1]Proto celá krize vyznívá jako úspěšný pokus Sovětů (Kekkonen volby nakonec vyhrál - řešení Nótové krize mu nahrálo body u veřejnosti, a proto Honka stáhnul kandidaturu)[1] ovlivnit směřování Finska.
Reference[editovat | editovat zdroj]
Krize nočního mrazu[editovat | editovat zdroj]
Krize nočního mrazu označuje napětí ve vztazích Finska a SSSR z roku 1958, které vyvolalo vycouvání Svazu z již dohodnutých obchodů a odvolání velvyslance SSSR z Helsinek. Přístup prezidenta Kekkonena k této krizi nahrává spekulacím o jeho spojení s KGB.[1]
Pozadí[editovat | editovat zdroj]
V rámci politiky Paasikiviho-Kekkonenovy linie manévrovalo Finsko od konce 40. let na hranici mezi Západem a Východem, přičemž za Kekkonena byla tato politika více vstřícná vůči SSSR. Sovětský svaz byl pro Finsko velkým obchodním partnerem a toho si byli Sověti vědomi. V roce 1958 sice volby vyhrála komunistická SKDL, ale dalších šest stran se spojilo do koalice a vyšachovaly SKDL z možnosti sestavit vládu. Nová vláda nejenomže nebyla komunistická, ale dokonce někteří členové byli silně antisovětští.[1]Sověti využili svého ekonomického vlivu a vycouvali z již dohodnutých obchodů, dokonce odvolali svého velvyslance z Helsinek zpátky do Moskvy. Prezident Kekkonen, ačkoliv jindy aktivní v jednání se Sověty a kritizovaný za přílišné zásahy do fungování Finska jako parlamentní republiky, se vůči postupu SSSR silněji nevymezil. Vláda do prosince 1958 padla, Kekkonen jmenoval novou menšinovou agrárníků a odletěl do Moskvy za Chruščovem ujistit ho o vřelých vztazích mezi Finskem a SSSR.[1]Právě tato zvláštní, a pro Kekkonena nezvyklá, neaktivita je považována za důkaz jeho spojení s KGB (stejně jako jeho pozice za Nótové krize).