Wikipedista:LucieJanstova/Pískoviště
Locus of control (volně přeloženo místo či těžiště řízení) je pojem v sociální psychologii, který označuje, do jaké míry jsou jednotlivci přesvědčeni o tom, že jsou schopni řídit a ovládat výsledky své činnosti. Autorem tohoto konceptu je Julian Rotter, který výsledky svého zjištění publikoval v roce 1966 pod názvem Generalized expectancies for internal versus external control of reinforcement.
Obsah[editovat | editovat zdroj]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Pojem locus of control zavedl v roce 1954 americký psycholog Julian Rotter v rámci své sociální teorie učení, kterou představil v publikaci Sociální učení a klinická psychologie. Jednotný překlad z tohoto pojmu do českého jazyka není stanoven, teoretici a výzkumníci pro něj používají různá označení. V českém prostředí byla první studie věnující se výhradně této problematice vydána až téměř 30 let po svém vzniku, kdy v roce 1981 autoři Kotásková, Ekström a Vajda překládali jako lokalizaci kontroly. Další české překlady pojmu locus of control, které lze nalézt v literatuře, jsou např.: ohnisko řízení vlastní činnosti, středisko/těžiště kontroly, místo kontroly, místo řízení a umístění vlivu. [1]
Rotter provedl v kontextu své teorie řadu experimentů. Jejich cílem bylo zjistit to, zda se lidé liší v učení se úkolům a v chování, pokud vnímají posílení jako (ne)související s jejich vlastním chováním. Rotter hledal určitý univerzální "posilovač" pro sociální učení. Došel k tomu, že to, jaký bude mít odměna nebo posílení vliv na předchozí chování, závisí z části na tom, zda vnímá daná osoba tuto odměnu jako podmíněnou vlastním chování či na tomto chování nezávislou. V této souvislosti zavedl Rotter pojem locus of control (místo kontroly), který postihuje víru člověka v to, co obecně ovládá posílení, které obdrží. V kontextu uvedených zjištění Rotter předpokládal, že se mezi sebou budou jednotlivci lišit v tom, do jaké míry přisuzují posílení jejich vlastním činům, a to v závislosti na historii posílení daného jedince. Ta se vytváří již během dětského vývoje prostřednictvím rozvíjení a získávání zkušeností. Každý jedinec postupně rozlišuje události, které podle něj souvisí s událostmi předchozími a které ne. Rotter se dále domníval, že obecné očekávání jedince týkající se povahy příčinného vztahu mezi vlastním chováním a jeho následky ovlivňuje volbu chování v různých životních situacích.[1]
Interní a externí locus of control[editovat | editovat zdroj]
Julian Rotter se ve své práci zabýval rozdílem přístupů lidí k životním těžkostem. Na základě jejich postoje k problémům, kterým musí čelit, je pak rozdělil na osoby s interním a externím locus of control.
Osoby s interním locus of control – lidé vycházející ze sebe, z vlastních schopností, dovedností a možností. Tato skupina lidí věří, že výsledek jejich činnosti je závislý na jejich přičinění, a že svůj život mají pevně ve svých rukou. Jsou přesvědčení, že jsou události podmíněny jejich vlastnímu chování nebo jejich relativně stálým charakteristikám. Tzv. internalisté bývají zdravější, spokojenější a lépe zvládají zátěžové situace.[2]
Osoby s externím locus of control – lidé mající za to, že jejich úspěchy či nezdary jsou ovlivněny a určeny vnějšími vlivy. Lidé s externím locus of control předpokládají, že se situace vyřešení sama nebo bude vyřešena zásahem někoho či něčeho jiného (například zásahem druhé osoby či osudu). Tito lidé pak často používají pasivní strategie zvládání zátěže, objevují se u nich pocity bezradnosti, vzdávání se. Rovněž se u nich objevuje častěji problémové chování a je u nich větší riziko sebevražedného jednání. Místo řízení tedy ovlivňuje plánování a zahájení chování zaměřeného na cíl jak v běžných, tak v obtížných životních situacích, má také souvislost s psychickou odolností a má zmírňující účinek na stres u dospívajících.[2]
Nástroje na měření locus of control[editovat | editovat zdroj]
Vůbec první metoda, která byla vyvinuta pro měření locus of control, vznikla v rámci dvou dizertačních prací na Ohijské státní univerzitě. První pokus o měření učinil Phares, který vytvořil škálu skládající se z 26 tvrzení. z toho jich bylo 13 formulováno v externím směru a 13 ve směru interním, odpovědi se zaznamenávaly pomocí Likertovy stupnice. Na Pharese navázal ve své dizertační práci James, který rozšířil škálu na 60 položek, přičemž 30 z nich mělo za účel "zamaskovat" zaměření tohoto psychodiagnostického nástroje. Tak vznikla James-Pharesova locus of control škála.[1]
Od uvedení konceptu locus of control vznikly však desítky dalších měřících nástrojů, např. Leibnizovo centrum pro psychologické informace a dokumentaci jich ve svém přehledu psychologických a pedagogických testů z databáze PSYNDEX uvádí rovných 67. Tato databáze obsahuje popisy testů, bodové stupnice, dotazníky, metody rozhovorů, metody pozorování a další diagnostické metody používané v němčině, a to ze všech oblastí psychologie a vzdělávání, ale i z příbuzných oborů, jako je lékařství, psychiatrie a oblast práce. Obsahuje rovněž popis německých jazykových adaptací testů původně vytvořených v angličtině a v dalších jazycích.[1]
Jednou z nejpoužívanějších metod k měření locus of control je Rotterova I-E škála. Ta měří to, zda má jedinec tendenci myslet si, že jsou situace a události pod jeho kontrolou nebo zda jsou podle něj pod kontrolou vnějších vlivů. Jedná se o jednodimenzionální nástroj, který měří jediný skór - čím vyššího jedinec dosáhne, tím více je u něho zastoupený externí locus of control. Metoda obsahuje 23 párů výroků s nuceným výběrem, kdy jeden lze interpretovat jako externí a druhý jako interní. Respondenti tedy mají za úkoly vybrat z dvojice výroků ten, se kterým souhlasí. Např.: „Lidské neštěstí je výsledkem chyb, které udělali.“ vs. „Mnoho nešťastných věcí v lidském životě se děje zčásti díky neštěstí.“ Většina výroků použitých v této metodě má např. škola nebo světová témata.[1]
Aplikace[editovat | editovat zdroj]
Vlivem locus of control na zvládání životních problémů se ve své studii Long-Term Effects of a Control-Relevant Intervention With the Institutionalized Aged z roku 1977 zabývaly Judith Rodin z Yalu a Ellen J. Langer z Harvardu. Předmětem jejich výzkumu bylo zkoumání závislosti míry svobody a odpovědnosti ku zdravotními stavu. Ve své studii, která trvala 18 měsíců, rozdělily obyvatele domova důchodců na dvě relativně srovnatelné skupiny. Jedné skupině (experimentální) bylo umožněno více se podílet na rozhodování, kontrole a odpovědnosti jejich každodenních záležitostí. Této skupině bylo například umožněno pracovat na zahrádce nebo se svobodně účastnit kolektivních činností. O činnostech druhé (kontrolní) skupiny rozhodovalo vedení domova důchodců. Výsledky studie pak ukazují, že u první skupiny (experimentální) došlo ke zlepšení psychického a fyzického stavu u 93 % zúčastněných již po třech týdnech a po 18 měsících byli členi této skupiny celkově zdravější, aktivnější a sociálně čilejší. Naopak u druhé skupiny (kontrolní) došlo ke zhoršení psychického stavu. Tyto výsledky vypovídají o přímé úměře mezi mírou svobody (a odpovědnosti) a zdravotním stavem. Praktickou psychodiagnostickou metodou zaměřenou na diagnostiku locus of control je semiprojektivní Dotazník porovnávání pocitů a přání.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e DOLEJŠ, Martin; ZEMANOVÁ, Vanda; VAVRYSOVÁ, Lucie. Kdo a co řídí české adolescenty?. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2018. 141 s. ISBN 978-80-244-5425-2.
- ↑ a b Diagnostika místa kontroly (locus of control) a jeho využití při práci s adolescenty ve věku 11 – 15 let (běžná populace, klienti NZDM). Katedra psychologie [online]. [cit. 2020-10-22]. Dostupné online.
Toto je vaše osobní pískoviště. Můžete si zde bez obav vyzkoušet editační rozhraní nebo rozpracovat nový článek, který po dokončení přesunete přímo do hlavního jmenného prostoru Wikipedie. Pro editaci klikněte v liště na tlačítko „Editovat“. Tento text můžete smazat a nahradit vlastním textem.
Na tuto stránku se můžete kdykoli vrátit pomocí odkazu „Pískoviště“ v záhlaví stránky.
Při editování je nejdůležitější odvaha – nebojte se editovat Wikipedii!