Wikipedista:LiboKvap/Pískoviště
| Artuš Drtil | |
|---|---|
 | |
| Narození | 5. ledna 1885 Klopina |
| Úmrtí | 10. dubna 1910 (25 let) Praha |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Povolání | kritik, žurnalista, básník |
| Rodiče | Vilém a Anna Drtilovi |
| Příbuzní | sestra Anna Motlíčková rozená Drtilová |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Artuš Drtil[editovat | editovat zdroj]
Artuš Drtil (5. ledna 1885 v Klopině u Zábřehu na Moravě[1] - 10. dubna 1910 v Praze[2]) byl český kritik, žurnalista a básník.
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Artuš, vlastním jménem Artur, se narodil manželům Drtilovým, Vilémovi a Anně rozené Kupkové, dne 5. ledna 1885 v Klopině č. 25 u Mohelnice. Byl pokřtěn 6. ledna.[1] Měl ještě o dva roky mladší sestru Annu (*27.3.1887-?)[3]
I když pocházel z chudších rolnických poměrů, umožnili mu rodiče studovat na českém gymnáziu v Zábřehu na Moravě, kam nastoupil v roce 1897.[2]
Během studia se horlivě zajímal o literaturu a začínal psát. Oporou se mu v té době stal gymnazijní profesor češtiny Josef Straka, kterému se líbil Drtilův sloh a logická struktura textů.[4]
Už na gymnáziu, roku 1902, mu vyšly články ve Studentském sborníku a v olomouckém deníku Pozor. Namísto podpisu tehdy používal šifry AD a V. O.[2] [5]
Artuš Drtil psal i básně. Vzpomínal v nich na své lásky a přítele Jetřicha Lolka, bratra malíře Stanislava Lolka, se kterým se později v Praze stýkal.[4] Jedna nazvaná My v neúplnosti vyšla tiskem ve Vlastivědném sborníku Severní Moravě (1958[6], 1971).[7]
Protože ho rodiče nemohli v dalším studiu finančně podporovat, opustil v roce 1903 školu a začal pracovat jako praktikant na poště v Úsově. Poté roku 1904 nastoupil do dvouletého poštovního telegrafního kursu v Šumperku. Záhy však kurz opustil a začal pracovat v Přerově jako redaktor v Moravských rozhledech a Lidových zájmech.[2] [5] [8]
V roce 1905 přijal pozvání do Rokycan od svého přítele novináře Karla Horkého. Zde se stal spoluredaktorem časopisů Kramerius, jehož zakladatelem byl právě Horký. Ještě koncem roku se Drtil s Horkým přestěhovali do Prahy, kde chtěli společně pokračovat ve vydávání Krameria. Ubytování si našli na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad a Jungmannovy ulice, nedaleko Olšan.[8]
V letech 1906 až 1909 si Drtil prošel ve Freistadtu v Horních Rakousích vojenskou službou. Zde dosáhl hodnosti četaře. V té době se stal členem korespondenční kanceláře mladočeské strany.[2]
Po ukončení čtyřleté vojenské služby se stal redaktorem časopisu Rozhled P. O. Plačka a s přítelem K. Horkým začal vydávat Horkého týdeník. [2] [8]
První číslo Horkého týdeníku vyšlo 12. března roku 1909. Artuš Drtil v něm obstarával literární rubriku, fejetony s divadelními rubrikami K. Hrubý a rubriku Karikatury a portréty bratři Čapkové. Celkem vyšlo jednadvacet čísel, z toho poslední 5. srpna 1909.[8]
Horký týdeník na radu tchána změnil na literární a kulturní revue Stopa. Artuš Drtil v něm opět obstarával a řídil část literární, K. Hrubý fejetony, bratři Čapkové měli rubrikou Výtvarné umění a Témata.[8]
Protože se i Stopa potýkala, stejně jako předchozí plátky, s finančními problémy, dali Horký s Drtilem za vděk namísto financí hmotným darům. Hlavním problémem byla inserce.[8]
Artuš Drtil zemřel náhle ve svých pětadvaceti letech dne 10. dubna 1910 v Praze. V pamětech Karel Horký uvádí, že příčinou byla otrava krve z rozškrábaného vřídku na obličeji.[8]
Přestože byl autodidakt (samouk), byly jeho práce vysoce ceněny a sklízel za ně obdiv. Stavěl se proti antisemitismu, klerikalismu a moravskému separatismu. Byl liberálně demokratický, hájil ženskou emancipaci a slovenské národní hnutí. V literární kritice kladl vysoké morální měřítko na umění. Vyjadřoval se ve prospěch jeho sdělnosti i ideové hloubky. Svým dílem navázal na J. Herbena a H. G. Schauera. Sdílel jejich sociologickou metodu a inspiroval se i F. X. Šaldou. Je považován za spojnici mezi generací kritiků 90. let a generací bratrů Čapků.[2]
Smrt nadmíru nadaného Artuše Drtila okolí bolestivě zasáhlo. Nekrology mu, mimo jiných, napsali – František Taufer, Karel Horký, F. X. Šalda, později kupříkladu Arne Novák (Zvony domova, 1916), Jaroslav Marcha (Z okna pokojného domu 1940).[7]
Artuš Drtil je pohřben na Olšanských hřbitovech (Odd. IX 10 B 157). V roce 1985 mu byla v rodné obci Klopina ke 100. výročí jeho narození odhalena na obecním úřadě pamětní deska. Rovněž byl za přispění obecního úřadu a sestry Anny ošetřen jeho hrob na Olšanech v Praze.[4]
Zde věčný spánek dříme Artuš Drtil:
on mnoho miloval, však ještě více škrtil
a šaškem stal se vposled svého žití
(vždyť neměl právo ani jiným býti!).
A chtěl−li výš, tož těžké nosil boty
an zakop vždy, když nejkrásnější noty
té lidské písně – Štěstí se jí říká –
chtěl zazpívat. Děv několika
on srdce lapil – z perníku však byla
a v hnusnou kaši se mu proměnila,
když líbal je a hladil, aby jednou
svou duši zahřál studenou a bědnou.
Vše pošpinil, i náhrobek svůj vlastní
a věru mohli říct, že blázní a ne básní.
Epitaf; Artuš Drtil[4]
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Fejetony, články a literární a společenské kritiky do novin a časopisů:
- Olomoucký Pozor;
- Prostějovský Havlíček;
- Česká stráž;
- Studentský směr;
- Studentský sborník;
- Pelclovy Rozhledy;
- Moravské rozhledy;
- Moravské národní noviny;
- Kramerius;
- Národní obzor;
- Horkého týdeník;
- Stopy;
- Přehled revue;
- Moravský kraj;
- Nová Slovač;
- Naše Slovensko;
- Hlasy z Hané;
- Podřipské slovo;
- Ženský Svět;
- Ženská Revue.[2] [4] [5]
Dochovaná korespondence Artuše Drtila z let 1907–1910:
- se spisovatelkou Terezou Novákovou;
- se spisovatelkou Růženou Svobodovou;
- s redaktorkami Ženské revue Boženou Benešovou, Zdenkou Wiedermannovou−Motyčkovou;
- s redaktorkami Ženského světa Pavlou Maternovou a dalšími;
- devět dopisů F. X. Šaldy.[4]
Artuš Drtil, Jiří Mahen. Nárys ideový a esthetický, vydáno posmrtně uspořádaný Františkem Šelepou, Přemysl Plaček v Praze−Královských Vinohradech, 1913.[2] [4]
Artuš Drtil, Žena v myšlení a cítění moderního člověka-nedokončeno.[2]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
Arne Novák, Zvony domova, vydal František Borový - 1916
Zápisky věčného žáka I. Dýmka míru, Horký Karel, nakladatelství Památník národního písemnictví, 978-80-87376-67-6, 2020 (1. vydání)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Digitální archiv ZA v Opavě. digi.archives.cz [online]. [cit. 2022-08-13]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i j Drtil, Artuš, 1885-1910 - Bibliografie dějin Českých zemí. biblio.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2022-08-13]. Dostupné online.
- ↑ Digitální archiv ZA v Opavě. digi.archives.cz [online]. [cit. 2022-08-13]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g Číslo 4 Praha, září Česká dětská kniha v Japonsku - PDF Stažení zdarma. docplayer.cz [online]. [cit. 2022-08-13]. Dostupné online.
- ↑ a b c Osobnosti Moravy.eu. osobnosti-moravy.eu [online]. [cit. 2022-08-13]. Dostupné online.
- ↑ Digitální knihovna Kramerius. www.ndk.cz [online]. [cit. 2022-08-13]. Dostupné online.
- ↑ a b VŠETIČKA, František. Člověk vnitřní pravdy. Milíř Zpravodaj Společnosti Jiřího Mahena 21/19 [online]. František Šalé – ALBERT [cit. 2019-1-21]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g JAN, Rödling. Zrod novináře: počátky profesní dráhy Karla Horkého (1879-1965). , 2009 [cit. 2022-08-13]. . Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. . Dostupné online.
[[Kategorie:Životopis]]