Přeskočit na obsah

Vincenc z Pauly

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Vincent de Paul)
Svatý
Vincenc de Paul
kněz a zakladatel kongregace
Narození24. dubna 1581
Pouy u Dax, Gaskoňsko, Francie
Úmrtí27. září 1660 Paříž
Francie
(ve věku 79 let)
Svátek27. září
Státní občanstvíFrancouzské království
ŘádLazaristé a Kongregace Milosrdných sester svatého Vincence de Paul
Vyznáníkatolicismus
Blahořečen1729 papežem Benediktem XIII.
Svatořečen1737 papežem Klementem XII.
Úřadyzakladatel kongregace Lazaristů a Společnosti dcer křesťanské lásky
Uctíván církvemiřímskokatolická církev a církve v jejím společenství
Atributymiska s polévkou, chléb, nemocný
Patronemvězňů, zajatců, nemocnic
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Svatí na sklomalbě okna v klášterním kostele sv. Michaela v Saint-Mihiel. Horní řada: sv. Petr, sv. Pavel, sv. František z Pauly, sv. František Saleský, Dolní řada: sv. František Xaverský, sv. Karel Boromejský, sv. Saintin a sv. Vincenc z Pauly

Svatý Vincenc z Pauly, též francouzsky Vincent de Paul či latinsky jako Vincentius a Paulo (24. dubna 1581 Pouy nebo Ranquine[1] u Dax, Gaskoňsko27. září 1660 Paříž) byl francouzský kněz, zakladatel kongregace lazaristů, Společnosti dcer křesťanské lásky, reformátor katolické Církve ve Francii a jeden ze zakladatelů moderní evropské charity a péče o chudé.

Pocházel ze šesti dětí venkovské rodiny, studoval nejprve v klášterní škole v Dax, dále teologii na univerzitě v Toulouse. Roku 1598 přijal jáhenské svěcení a o dva roky později byl vysvěcen na kněze.[pozn. 1] Roku 1605, když se vracel z cesty do Marseille, byl patrně zajat tureckými piráty, kteří ho prodali do otroctví do Tunisu. Teprve když obrátil svého pána na křesťanství, mohl se vrátit do Francie. Do roku 1608 studoval v Římě a pak se stal kaplanem francouzské královny Markéty z Valois, bývalé ženy Jindřicha IV. V roce 1609, rok po příchodu do Paříže, potkává Pierra de Bérulle, který bude hrát v následujících letech světcova života důležitou roli. Když Bérulle roku 1611 zakládá francouzskou větev oratoriánů, snaží se Vincence přesvědčit, aby do oratoria vstoupil. Ten se nicméně zdráhá a nakonec se roku 1612 stává farářem v Clichy u Paříže a později, díky přímluvě Bérullea, kaplanem a vychovatelem dětí v rodině Emmanuela Philippa de Gondi, který mj. má na starosti galéry. Sv. Vincenc se později (1619) právě díky přímluvě pána de Gondi stává generálním kaplanem středomořských vězňů a galejníků, kde se setkává s bídou vězňů, s kterými soucítí a snaží se jim projevovat křesťanskou lásku. Ještě v roce 1618 Paříž navštěvuje sv. František Saleský, jenž se se sv. Vincencem setkává — ten je setkáním s ním velmi poznamenán. Později o něm řekne: „Jeho dobrota byla tak skvostná, že osoby, kterým se dostalo výhody hovořit s ním, cítily, jak vniká do jejich srdce: pociťovaly z ní silnou radost. Sdílel jsem tuto radost.“[2] Po smrti sv. Františka Saleského (1622) se jako duchovní vůdce ujímá spoluzakladatelky řádu Navštívení Panny Marie sv. Františky de Chantal.

Neklidná doba

[editovat | editovat zdroj]

Pro porozumění působení a díla sv. Vincence je zásadní si uvědomit v jaké době žil. Na jedné straně to byl Zlatý věk, tak řečené Velké století, na straně druhé to byla doba válek, nepokojů a bídy. Na prvním místě je Francie poznamenána třicetiletou válkou, která končí podepsáním Vestfálského míru v říjnu 1648, nicméně boje mezi Francií a Španělskem o nadvládu v Evropě trvají dále. Během let 1628-1633 jsou daně ztrojnásobeny a francouzský lid se kvůli chudobě bouří: roku 1635 propuká povstání v Guyenne, o rok později v Angoumois, následný rok v Périgordu a v roce 1639 v Normandii. Stát je destabilizován, ministr státní rady kardinál Richelieu se dvakrát stává terčem spiknutí (1641 a 1642). Francie je zpustošena a nejvíce trpí prostý venkovský lid, jehož úroda je drancována vojáky. Jeden misijní kněz zpravuje sv. Vincence o situaci v Champagne takto: „Neexistuje jazyk, který by dokázal vypravovat, pero, které by mohlo vyjádřit, a ucho, který by dokázalo vyslechnout, co jsme tu zažili od prvních dní své návštěvy…Všechny kostely a svatyně jsou znesvěceny, jejich ozdoby uloupeny, křtitelnice zničeny, kněží usmrceni, ztýráni nebo zahnáni na útěk, všechny domy poškozeny, veškerá sklizeň zkonfiskována, pole neobdělána a neoseta, téměř všude je hlad a vysoká úmrtnost, mrtvoly nepohřbeny a většinou vydány napospas vlkům. Ubožáci, kteří zbyli na troskách, jsou odkázáni na to, aby po ztrátě veškerého majetku sbírali na polích vzrostlou a napůl shnilou pšenici a oves. Chléb, který pečou, je jako bláto a tak nezdravý, že život, který vedou, je smrtí za živa. Jsou téměř všichni nemocní, skrývají se v chatrčích, které objevili, nebo v děrách, které by člověk nenašel, většina z nich spí na holé zemi nebo na shnilé slámě, bez prádla nebo oblečení jen v hadry. Jejich obličeje jsou černé a zohavené, většinou podobné spíše strašidlům než lidem.“[3] Je to právě v této bezútěšné situaci, kdy sv. Vincenc zakládá svou Kongregaci Misie.

Kongregace Misie

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1624 je jmenován pařížským arcibiskupem rektorem Koleje dobrých dětí, do níž může sv. Vincenc přijímat misijní kněze, a tak roku 1625 vzniká Kongregace Misií (Congrégation de la Mission), která je sv. Stolcem schválena roku 1633. Mezi léty 1628 až 1660 uskutečnili misijní kněží více než 1000 misií. Roku 1631 pařížský arcibiskup poskytnul kongregaci komplex budov, který dříve sloužil jako útulek pro malomocné. Útulek nesl jméno Saint-Lazare, a tak vincentini v budoucnu získají také jméno lazaristé. V Saint-Lazare se každé úterý konaly konference (tzv. úterní konference), kde se sv. Vincenc scházel s kněžími a promlouval k nim. Mezi posluchači se najde 22 budoucích biskupů.

Dcery křesťanské lásky

[editovat | editovat zdroj]

29. listopadu 1633 počínají svou činnost jeho Dcery křesťanské lásky (Filles de Charité), které nemají žít v kontemplaci a v klauzuře – jejich kláštery mají být, dle slov sv. Vincence, ulice: sv. Vincenc zůstává odmítavý ohledně návrhů některých, kteří z jeho kongregace chtěli vytvořit uzavřený řád. Na počátku kongregace zprvu stojí čtyři dívky, které svěří Luise de Marillac, která je ubytuje v jí založeném hospice u Saint-Nicolas-Chardonnet v Paříži. Sv. Vincenc zřizuje i místo pro nalezené děti. Pro sirotčinec domu Saint-Victor nakonec získává od krále Ludvíka XIII. rentu ve výši 24 000 liber a k tomu zámek Bicêtre. Pro sv. Vincence jsou děti a choromyslní na prvním místě: „Jsou to pro něho první mezi ubohými, jejichž důstojnost vynáší dávno před Bossuetem, a to více činy než slovem.“[4]

Závěr života

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1643 si ho povolal ke své smrtelné posteli francouzský král Ludvík XIII., který mu sdělil: „Dá-li mně Bůh opět zdraví, nebudu už jmenovat nikoho biskupem, kdo s vámi nestrávil tři roky.“[5]. Roku 1657 Vincenc založil známou pařížskou nemocnici Salpêtrière. Královna vdova Anna Rakouská, která království řídí jako regentka za svého syna až do roku 1651, zakládá „radu svědomí“, jejíž vedení svěřuje kardinálu Mazarinovi. Členem této komise jmenuje i sv. Vincence, který se s Mazarinem kvůli jeho politice často dostává do konfliktu. Roku 1648 vypukává proti Mazarinovi vzpoura, jež se rychle promění v občankou válku. Sv. Vincenc se snaží o mír, dokonce prosí královnu vdovu, aby propustila Mazarina z postu ministra – to Mazarina velmi roznítí, a tak je sv. Vincenc nucen prchnout do Villepreux k panu de Gondi. Sv. Vincenc se musí potýkat i s jansenismem – po odsouzení tohoto hnutí své lidi neustále varuje před nákazou jansenismu. Po roce 1649 veřejně odsuzuje Antoine Arnaulda a ve svých domech zakazuje jansenistickou literaturu – je i nucen propustit cca 20 kněží pro náklonnost k jansenismu. Jeho hnutí se mezitím velmi šíří – r. 1646 je založen dům v Alžíru a kongregace je povolána i do Maroka. Roku 1647 jsou kněží poslání do Irska a Skotska a o rok později i na Madagaskar, kde obyvatelstvo brání před vykořisťování ze strany Východní společnosti. V roce 1651 se ocitávají i v Polsku a krátce před Vincentovou smrtí se zrodí plán k založení misií v Americe a v Číně. Sv. Vincenc má dva tajemníky, kteří mu denně pomáhají vyřizovat nutnou korespondenci. Roku 1635 zřizuje v Koleji dobrých dětí školu pro mladé laiky. V sousedství Saint-Lazare poté zakládá seminář svatého Karla, kde jsou seminaristé školeni po dva roky v duchu vincentinské spirituality. Mezi prvními z absolventů je i Jean-Jacques Olier, zakladatel Kongregace svatého Sulpice. Po onemocnění roku 1644 nemohl již sednout na koně a měl oteklé nohy. Roku 1660 mu už docházejí síly a musí ulehnout, poslední dny svého života stráví v Saint-Lazare – mezi jeho chudými. Dne 27. září léta Páně 1660 svou duši pokojně odevzdává Bohu. Hned co se zpráva o jeho skonání rozšířila, hrnuli se do Saint-Lazare biskupové, šlechticové a zejména obrovský zástup lidu.

Spiritualita a mystika

[editovat | editovat zdroj]

Vincenc z Pauly byl dlouhou dobu představován jako světec, zdůrazňující askezi a křesťanskou praxi. Jeho spiritualita nebyla teoretická: zrodila se z dvojjediné zkušenosti s Kristem a chudými. Jeho hlavní inspirací bylo evangelium a sám život.

Vincentské ctnosti

[editovat | editovat zdroj]

Vincentské ctnosti jsou: prostota, pokora, mírnost, askeze (umrtvování), horlivost pro spásu duší. Nejsou statické, ale velmi dynamické. Tato svatost chce dospět k druhému člověku. V celém apoštolátu jde ruku v ruce láska a evangelium: hlásání evangelia a svědectví lásky.

Charitativní hnutí je pevně zakotveno v tajemství vtělení: služba není jen činnost, ale především mystické nacházení Krista v chudých.

Mystika chudých

[editovat | editovat zdroj]

Vincenc z Pauly rozlišuje aktivní a pasivní vůli. Pasivní vůli máme v sobě tehdy, když sám Bůh v nás koná svou vůli, aniž bychom na to mysleli. Radí nám vybírat si v nejdůležitějších věcech to, co přispívá k umrtvování, a neustále se odevzdávat do rukou Boží prozřetelnosti. Tyto principy chrání společenství činné služby před nebezpečím aktivismu i před pokušením litovat toho, že nemají prostor pro mystické sjednocení s Bohem. Podle Vincentova pojetí máme možnost žít spiritualitu lásky, kterou můžeme nazvat mystikou chudých.[6]


Okno gotického kostela svatého Martina ve Floracu: Sv. Vincenc z Pauly

Roku 1729 byl papežem Benediktem XIII. prohlášen za blahoslaveného, roku 1737 papežem Klementem XII. za svatého. Jeho svátek se slaví 27. září, svatý Vincenc z Pauly je patronem charity, vězňů, zajatců, bezdomovců a nemocnic. Jeho kostely jsou zejména ve Francii, v Polsku a v USA. Odkazem Vincence z Pauly se mj. zabývá DePaul University v Chicagu.

Uvidíte, že láska je těžké břemeno, těžší než kotlík polévky a košík chleba. Ale vy si zachováte laskavost a úsměv. Nestačí dávat polévku a chleba. To dovedou i bohatí. Ale vy jste služebníci chudých. Oni jsou vaši páni – velmi citliví a nároční, jak poznáte. Vy je ale budete milovat, protože jen kvůli vaší lásce vám odpustí, že jim dáváte chleba.[7]
  1. Lexikon der christlichen Ikonographie, ed. Wolfgang Braunfels, 8. díl, Basel-Freiburg-Rom-Wien 1982, s. 566
  2. SIX, Jean Francois. Pan Vincenc. [s.l.]: [s.n.], 1980. S. 16. 
  3. SIX, Jean Francois. Pan Vincenc. [s.l.]: [s.n.], 1980. S. 23–24. 
  4. SIX, Jean Francois. Pan Vincenc. [s.l.]: [s.n.], 1980. S. 38. 
  5. SIX, Jean Francois. Pan Vincenc. [s.l.]: [s.n.], 1980. S. 44. 
  6. Slovník křesťanských mystiků
  7. Homelessness in America. 1982, str. 121. Cit. na en:Wikiquote

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Lexikon der christlichen Ikonographie, ed. Wolfgang Braunfels, 8. díl, Basel-Freiburg-Rom-Wien 1982, s. 566 – 567.
  • L. Borriello – E. Caruana, Slovník křesťanských mystiků. Karmelitánské nakladatelství 2012
  • Jean Francois Six, Pan Vincenc, 1980
  1. Což dokládá, že reformy Tridentského koncilu nebyly v té době ve Francii zcela prosazovány, neb dle nařízení tohoto koncilu nesměli být kandidáti na kněze svěceni na jáhny před dovršením 24 let, sv. Vincentovi bylo let 19.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]