Vernéřov (zámek)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vernéřov
Fragment zdiva v zámeckém areálu
Fragment zdiva v zámeckém areálu
Základní informace
Slohbarokní
Výstavbapo roce 1651
Přestavba18. století
Zánikpo roce 1986
StavebníkVilém Jindřich Schmidtgrabner
Další majiteléMarkvartové, Chotkové
Poloha
AdresaVernéřov, Klášterec nad Ohří, ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Vernéřov
Vernéřov
Další informace
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vernéřov je zaniklý zámek, který stál ve stejnojmenné zaniklé vesnici v okrese Chomutov. V průběhu dvacátého století zchátral a po roce 1986 byl spolu s vesnicí zbořen. V zámeckém areálu, který se nachází na východním okraji průmyslové zóny u Klášterce nad Ohří, se dochovaly jen nepatrné fragmenty zdí.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1605 Vernéřov patřil rytíři Eliášovi Schmidtgrabnerovi z Lustenegu a byl součástí bruského panství. Jeho potomek, Vilém Jindřich Schmidtgrabner, nechal po roce 1651 postavit přízemní barokní zámek.[1] V letech 1684–1700 vesnice patřila rytířskému rodu z Münchenau a v roce 1701 ji získal Václav Arnošt Markvart z Hrádku, který zámek rozšířil o další patro.[2] Václav Arnošt zemřel roku 1739 a v následujícím roce panství koupil hrabě Václav Antonín Chotek.[3]

Mezi lety 1786 a 1804 (nebo 1803[4]) zámek vlastnil hrabě Jan Karel Chotek z Vojnína.[2] Po něm panství za 157 000 zlatých koupil Ludvík Sulzer, a od něj ještě téhož roku pražský obchodník Petr z Ballabene. O tři roky později zámek získal Paul Büttner, v letech 1827–1837 jej vlastnila Josefa Wolfová z Wolfsbergu a po ní Johann Reinwart.[4] V roce 1857 zámek koupil František Karel Korb z Weidenhaimu,[4] který jej okolo roku 1864 naposledy přestavěl a jehož potomkům patřil až do roku 1945.[1]

Baron Hugo Korb z Weidenhaimu koupil rozsáhlé geologické, mineralogické, botanické, numismatické a archeologické sbírky Antona Martiuse a zpřístupnil je v zámeckém muzeu, které bylo nejstarším v chomutovském okrese. Samotný Anton Martius na sklonku života v letech 1872–1876 bydlel na zámku jako správce sbírek. Po jeho smrti muzeum zaniklo a sbírky byly z části rozprodány nebo se ztratily.[5]

Po roce 1945 zámek potom patřil místnímu státnímu statku, který jej převedl na vernéřovské jednotné zemědělské družstvo, v jehož majetku zůstal až do roku 1964, kdy byl převeden na klášterecký státní statek. Od té doby zámek chátral. Existovaly sice plány na zřízení puškařského muzea, ale když padlo rozhodnutí o výstavbě složiště popílku pro prunéřovskou elektrárnu, byl zámek spolu s vesnicí zbořen.[1]

Stavební podoba[editovat | editovat zdroj]

Původní zámek stál na půdorysu ve tvaru písmena L v poplužním dvoře. Středem hlavního křídla vedl průjezd do dvora a po jeho stranách se nacházely valeně zaklenuté místnosti. V kratším křídle, později rozšířeném o malou kapli, bylo schodiště. Chotkové budovu rozšířili o druhé kratší křídlo (zámek tak získal půdorys mělkého písmena U) s místnostmi klenutými plackovou klenbou a stejná klenba byla nově použita v průjezdu brány.[1]

Hlavní budova byla zdobena nízkou atikou a mělkým středovým rizalitem. Nad bránou klenutou stlačeným obloukem byla umístěna kartuše s erbem rodu Korbů nesená okřídlenými lvy. Fasádu členila patrová a hlavní římsa podpíraná pilastry.[2] Během poslední přestavby Františka Korby byla nad západní stranou průjezdu přistavěna věž s hodinami a založen malý anglický park.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e MUSIL, František; PLAČEK, Miroslav; ÚLOVEC, Jiří. Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a Slezska po roce 1945. Praha: Libri, 2005. 416 s. ISBN 80-7277-285-6. Kapitola Vernéřov, s. 370–371. 
  2. a b c Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Vernéřov – zámek, s. 507. 
  3. VACHATA, Zdeněk. Zaniklé obce Chomutovska. Díl VI. V okolí Klášterce nad Ohří. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 1996. 44 s. Kapitola Vernéřov, s. 28. Dále jen Vachata (1996). 
  4. a b c Vachata (1996), s. 31.
  5. Vachata (1996), s. 36.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]