Verdunský oltář

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Verdunský oltář v kapli sv. Leopolda kláštera Klosterneuburg

Verdunerský oltář, známý také jako Klosterneuburský oltář, je pozdně románský křídlový oltář, vytvořený kolem roku 1331 ze smaltové výzdoby kazatelny od Mikuláše z Verdunu z roku 1181. Byl určen pro opatství Klosterneuburg u Vídně, kde se nachází dodnes. Je považován za vrcholné dílo středověkého zlatnického umění, má komplikovaný obsahový program a velkou uměleckou hodnotu.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Smaltové panely Mikuláše z Verdunu nejspíš původně netvořily oltář, ale zdobily kazatelnu v románském klášterním kostele v Klosterneuburgu. Šlo tehdy o 45 panelů. Z hlediska materiálu jde o v ohni zlacené měděné plechy se smaltováním do hloubky, pravděpodobně vytvořené v dekádě 1171–1181, jež byly připevněny k dřevěné podložce. Panely nechal zhotovit probošt Wernher (1168–1185), jak je patrné z dedikačního nápisu. Koncept však pravděpodobně navrhl jeho předchůdce probošt Rudiger (1167–1168), který byl spřízněn s církevním reformátorem Gerhohem z Reichersbergu a zabýval se spisy teologa Hugona ze Sv. Viktora.

Panely byly sestaveny do podoby oltáře až v letech 1330/1331. Po požáru v roce 1330, který zničil velkou část kláštera Klosterneuburg, nechal tehdejší probošt Štěpán ze Sierndorfu (1317–1335) přivézt desky do Vídně, kde je nechal přeměnit na křídlový oltář. Z toho důvodu bylo dílo doplněno o šest nových, stylově přizpůsobených panelů, takže nyní je tvoří celkem 51 panelů. Zadní strana oltáře byla opatřena čtyřmi velkými temperovými obrazy.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Teologický program[editovat | editovat zdroj]

Verdunský oltář, Zvědové s hroznem

Panely jsou strukturovány do tří řad a ukazují scény ze Starého a Nového zákona. Jak vysvětluje dedikační nápis, dílo má ilustrovat velký význam Starého zákona pro pochopení Nového zákona. Dějiny spásy jsou rozděleny do tří epoch:

  • Ante legem – před zákonem (před předáním Desatera přikázání Mojžíšovi),
  • Sub lege – pod zákonem (po předání 10 přikázání Mojžíšovi),
  • Sub gratia – pod milostí (dílo Kristovo).

Nejstarší věk před zákonem (tj. scény ze Starého zákona do Mojžíše) je zobrazen v horní řadě. Čas podle zákona (scény ze Starého zákona po Mojžíšovi) jsou ve spodní řadě. A mezi nimi, v prostřední řadě, jsou výjevy z Nového zákona, tedy z doby pod milostí.

Každá scéna z Nového zákona je propojena s výjevy ze Starého zákona, které s ní sousedí shora a zdola a už svým způsobem poukazují na Kristovu službu. Předpoklad, že výjevy z Ježíšova života korespondují s událostmi Starého zákona, je v teologii také známý jako typologie. Proto vždy tři panely patří k sobě a tvoří jeden sloupec.

Z celkového počtu 17 sloupců se 15 řídí tímto systémem – včetně těch doplněných ve 14. století (8. a 10. sloupec). V posledních dvou sloupcích pravého křídla (16. a 17. sloupec) však tento postup nebyl již ve 12. století uplatněn. Místo toho se zde líčí poslední soud.

Levé křídlo

1. sloupec 2. sloupec 3. sloupec 4. sloupec
Zvěstování Izáka Narození Izáka Obřízka Izáka Abraham a Melchisedech
Zvěstování Krista Narození Krista Kristova obřízka Klanění tří králů
Zvěstování Samsona Narození Samsona Samsonova obřízka Královna ze Sáby u krále Šalamouna

Střední část

5. sloupec 6. sloupec 7. sloupec 8. sloupec 9. sloupec 10. sloupec 11. sloupec 12. sloupec 13. sloupec
Průchod Rudým mořem Vstup Mojžíše do Egypta Král Melchisedech Kain zabíjí Ábela Obětování Izáka Adam a Eva Josef ve studni Smrt prvorozených Jakubovo požehnání
Křest Kristův Vjezd do Jeruzaléma Poslední večeře Jidášův polibek Ukřižování Krista Snímání z kříže Pohřeb Krista Kristův sestup do pekel Vzkříšení Krista
Bronzové moře Velikonoční beránek Mana ve zlaté nádobě Vražda Abnera Zvědové s hroznem Snětí krále Jericha ze šibenice Jonáš v těle velryby Samson se lvem Samson u bran Gazy

Pravé křídlo

Verdunský oltář, 17. sloupec, Peklo
14. sloupec 15. sloupec 16. sloupec 17. sloupec
Enochovo vytržení Noemova archa Kristus Pantokrator Nebeský Jeruzalém
Nanebevstoupení Krista Letniční zázrak Anděl s trubkou Kristus jako soudce
Eliáš v ohnivém voze Předání zákona Mojžíšovi Vzkříšení mrtvých Peklo

Styl[editovat | editovat zdroj]

Z uměleckého a technického hlediska představuje Verdunský oltář výjimečné mistrovské dílo. Stylisticky jsou panely stále ovlivněny byzantským uměním, ale tělesnost postav ukazuje silný vliv antických modelů. Postavy jsou zobrazeny v pohybu a anatomicky správné. Navíc vykazují na 12. století neobvyklé náznaky emocí. Také velmi náročný proces smaltování do hloubky (email champlevé) Mikuláš z Verdunu zvládl na velmi vysoké úrovni. Přestože jsou pozadí převážně namodralá, umělec využil každé příležitosti k vytvoření atraktivních barevných přechodů s více odstíny.

Zadní strana Verdunského oltáře[editovat | editovat zdroj]

Zadní strana Verdunského oltáře, 1330/31

Gotický malíř známý jako Mistr Klosterneuburského oltáře vytvořil obrazy na zadní straně oltáře kolem roku 1330/1331. Patří k nejstarším dochovaným příkladům deskové malby severně od Alp. Byly zkombinovány se smaltovanými deskami Mikuláše z Verdunu, když vznikal křídlový oltář. Teprve ve 20. století byly z oltáře z konzervačních důvodů opět odděleny. Ve střední části je vlevo Smrt Marie a vpravo Korunovace Marie. Na levém bočním křídle je vyobrazeno Ukřižování Páně, na kterém se jakožto donátor nechal zvěčnit i probošt Štěpán ze Sierndorfu. Pravé boční křídlo zobrazuje Vzkříšení Páně se zobrazením Tří Marií u hrobu a scénou Noli me tangere spojených do jednoho obrazu. Stylově jsou malby ovlivněny jak Francií (figurální kompozice, drapérie), tak Itálií (architektonické prvky, ikonografické detaily).

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Verduner Altar na německé Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Hans Rupprich: Das Klosterneuburger Tafelwerk des Nikolaus von Virdunensis und seine Komposition. In: Jahrbuch der österreichischen. Leogesellschaft. 1931, S. 146ff.
  • Bernd Fäthke: Die Meister des Klosterneuburger Altares. Dissertation, Marburg 1972.
  • Helmut Buschhausen: Der Verduner Altar. Das Emailwerk des Nikolaus von Verdun im Stift Klosterneuburg. Wien 1980.
  • Martina Pippal: Beobachtungen zur „zweiten“ Ostermorgenplatte am Klosterneuburger Ambo des Nicolaus von Verdun. In: Wiener Jahrbuch für Kunstgeschichte. 1982, S. 107–119.
  • Erika Doberer: Die ehemalige Kanzelbrüstung des Nikolaus von Verdun im Augustiner Chorherrenstift Klosterneuburg. In: Jahrbuch des Stiftes Klosterneuburg. Band 12, 1983, S. 19–36.
  • Floridus Röhrig: Der Verduner Altar und die Eschatologie. In: Jahrbuch des Stiftes Klosterneuburg. Band 12, 1983, S. 7–17.
  • Friedrich Dahm: Studien zur Ikonographie des Klosterneuburger Emailwerks des Nicolaus von Verdun. Wien 1989.
  • Martina Pippal: Inhalt und Form bei Nicolaus von Verdun. Bemerkungen zum Klosterneuburger Ambo. In: Studien zur Geschichte der europäischen Skulptur im 12./13. Jahrhundert. Frankfurt am Main 1994, S. 367–380.
  • Arwed Arnulf: Studien zum Klosterneuburger Ambo und den theologischen Quellen bildlicher Typologien von der Spätantike bis 1200. In: Wiener Jahrbuch für Kunstgeschichte. Band 48, 1995, S. 19–23.
  • Floridus Röhrig: Der Verduner Altar. Klosterneuburg 2004.
  • Martina Pippal: Die Funktion der „schedula“ und die Rolle der Technik bei der Konstruktion von Wirklichkeit am Beispiel des Emailwerks des Nicolaus von Verdun in Klosterneuburg. In: Zwischen Kunsthandwerk und Kunst. Die „Schedula diversarum artium“. Hrsg. von Andreas Speer, Maxime Maurège, Hiltrud Westermann-Angerhausen (= Miscellanea Mediavalia. Veröffentlichungen des Thomas-Instituts der Universität zu Köln 37). De Gruyter, Berlin/Boston 2014, ISBN 978-3-11-033477-7, S. 163–180, Taf. 27-23.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Verdunský_oltář&oldid=23156605“