Velryba černá
|
|
||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 Velryba černá s mládětem
|
||||||||||||
| Stupeň ohrožení podle IUCN | ||||||||||||
| Vědecká klasifikace | ||||||||||||
|
||||||||||||
|
|
||||||||||||
| Eubalaena glacialis Müller, 1776 |
||||||||||||
![areál rozšíření velryby černé[1]](/wiki/Soubor:Cypron-Range_Eubalaena_glacialis.svg) areál rozšíření velryby černé[1]
|
Velryba černá (Eubalaena glacialis) je kytovec dorůstající délky okolo 14,5 metrů, z čehož hlava zabírá 1/4–1/3, stejně tak rozpětí ocasní ploutve dosahuje asi 1/3 délky těla. Pohlavní dimorfismus není tolik výrazný jako u jiných kytovců, přesto je samice trochu větší. Váží okolo 40 tun. Má proti jiným kytovcům dlouhé a široké hrudní ploutve, zatímco hřbetní ploutev vůbec nemá. Jsou pro ní typičtí parazitičtí korýši, kteří žijí na výstupcích hlavy. Živí se planktonem a krilem. Je vedená jako ohrožená, v přírodě žije asi 400 kusů, z toho 300-350 v severozápadním Atlantiku.[2]
Obsah
Taxonomie[editovat | editovat zdroj]
Velryba černá patří mezi kosticovce a je jednou z mála zástupců tzv. pravých velryb. Řadí se k rodu Eubalaena (doslova pravá velryba). Původně se mezinárodní název rodu uváděl jen jako Balaena, ten je však nyní vyhrazen jen pro velrybu grónskou. V taxonomii nepanuje všeobecná shoda. Dříve se uvádělo, že velryba černá vytváří celkem tři poddruhy: velryba černá biskajská (Eubalaena glacialis glacialis), velryba černá japonská (Eubalaena glacialis japonica) a velryba černá jižní (Eubalaena glacialis australis).[3] Nyní se na základě genetických výzkumů rod Eubalaena rozděluje na tři druhy: velryba černá (Eubalaena glacialis) (s jedním poddruhem), velryba japonská (Eubalaena japonica) a velryba jižní (Eubalaena australis).[4]
Popis[editovat | editovat zdroj]
Velryba černá dorůstá v průměru délky 13,4 - 15,5 metru. Největší jedinec měřil 17,08 metru. Jednalo se o samici, které jsou o něco větší než samci. Hmotnost se většinou pohybuje mezi 40-45 tunami, nicméně obzvláště velcí jedinci mohou vážit až k 70 tunám. Mláďata jsou při narození dlouhá asi 4-4,5 metru.[3][5][6]
Tělo velryby černé je podobně jako u ostatních pravých velryb zavalité, hlava velká a ploutve rovněž. Hřbetní ploutev zcela chybí. Čelist je vysoko vyklenutá a vytváří tak rýhu v tvaru luku. Na svrchní straně čelisti se nachází velký hrbol (kalozita) zvaný bonnet. Podobné, ale menší hrboly se nachází i na spodní čelisti, u dýchacích otvorů a nad okem. Na všech hrbolech se pravidelně uchycují paraziticky žijící korýši. Zbarvení těla je na většině povrchu černé, na spodní straně většinou světlejší, přičemž někdy jsou přítomny i velmi světlé skvrny. Z horní čelisti vyrůstá 200-300 párů dlouhých a úzkých kostic. Ty mohou dosahovat délky i přes dva metry.[3][5]
Jako většina kytovců dožívá se i velryba černá poměrně vysokého věku. Je zřejmé, že může žít nejméně 50 let, ale některé odhady hovoří až o 100 letech. Pro zpřesnění údajů o věku chybí relevantní data.[5]
Život[editovat | editovat zdroj]
Populace a rozšíření[editovat | editovat zdroj]
Organizovaný lov velryby černé začal někdy v 11. století v Biskajském zálivu, ve 14. století u Islandu a v 16. století u pobřeží Labradoru. Od té doby populace tohoto kytovce klesá. Odhaduje se, že mezi 17. stoletím a polovinou 20. století bylo uloveno nejméně 5 500 velryb (ale spíše dvojnásobek) v oblasti severozápadního Atlantiku. V současné době žije 300-350 jedinců při východním pobřeží Severní Ameriky. Ve východním Atlantiku zřejmě žije menší rozptýlená populace, ale pozorování je tak málo, že neexistují žádné spolehlivé a přesné údaje.[2]
Potrava[editovat | editovat zdroj]
Velryba černá se živí od jara do podzimu a v některých oblastech i v zimě. Hlavní potravou je drobný zooplankton (kril). Pravé velryby a plejtvákovci jsou takzvanými "sběrači" (skimmers). Plejtváci proti tomu jsou "hltači" (glupers). Technika lovu sběračů spočívá v tom, že plavou volně vodou s tlamou otevřenou tak dlouho, dokud se mezi kosticemi a jejich vousy nenahromadí dostatek planktonu či krilu. Pak zvíře tlamu zavře, vytlačí přebytečnou vodu a zachycenou potravu polkne.[5][7]
Sociální vztahy a rozmnožování[editovat | editovat zdroj]
Velryba černá žije v jednotlivě nebo v malých rodinných skupinách. Březost samic trvá přibližně jeden rok. Mláďata měří při narození 5,5-6 metrů. Fyzicky zralí jsou jedinci okolo osmého roku života. Samice mohou rodit jedno mládě zhruba každé tři roky nicméně interval je obvykle delší a v současnosti činí v průměru přibližně pět let.[3][8][9]
Hrozby, velrybaření[editovat | editovat zdroj]
Velryba černá je velmi pomalým plavcem, její maximální rychlost je jen okolo 10 km/h. Kromě lidí však nemá přirozené nepřátele. Kosatky dravé, s výjimkou člověka jediní lovci větších kytovců, zřejmě velryby černé jako kořist příliš nevyhledávají, resp. chybějí důkazy, že by se tak dělo.[8] Je zajímavé, že daleko rychlejší plavce plejtváky napadají kosatky podstatně častěji.
Největším problémem, který v současnosti sužuje malou populaci těchto velryb, je vysoká úmrtnost jako následek srážek s lodními šrouby a zamotávání se do rybářských sítí. V průměru tři velryby ročně jsou usmrceny v důsledku těchto nehod. Vzhledem k nízké reprodukční schopnosti se jedná o vysoké číslo.[9][10]
Velrybaření[editovat | editovat zdroj]
Pravé velryby získaly své jméno tak, že je velrybáři považovali za ty "pravé" pro lov. Mají totiž několik zásadních "výhod": plavou na hladině i po usmrcení, jsou velmi pomalé a často se sdržují při pobřeží. Baskové byli první, kdo začali s rozsáhlejším lovem těchto savců v oblasti Biskajského zálivu. Nejprve byly loveny především pro tuk, později i pro maso. V 16. století se velrybaření přeneslo až k pobřeží Kanady. Do poloviny 18. století bylo u pobřeží Severní Ameriky loveno zhruba 100 kusů ročně. Přibližně v roce 1750 byla populace v severním Atlantiku pro komerční účely prakticky vylovena. Do 19. století pokračoval lov velryb černých spíše sporadicky především v jižní části jejich areálu. Velrybářské flotily se v té době zaměřovaly především na vorvaně a pravé velryby na jižní polokouli. V roce 1935 čítala populace velryby černé jen asi 100 kusů a od roku 1937 podléhá ochraně. Zákaz lovu byl relativně úspěšný, ačkoli byl někdy porušován. Až do konce 20. století populace velmi pomalu vzrůstala.[8] Přesto tento kytovec stále balancuje na hraně vymření.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ IUCN: mapa rozšíření Eubalaena glacialis
- ↑ a b IUCN: Eubalaena glacialis
- ↑ a b c d MAZÁK. Kytovci, s. 172-174.
- ↑ Biolib.cz: Eubalaena
- ↑ a b c d NOAA - National Marine Fisheries Service - North Atlantic Right Whale
- ↑ Některé zdroje udávají váhu až 100 tun, nejde však o ověřený údaj. Viz University of Michigan Museum of Zoology Animal Diversity Web: Eubalaena glacialis (North Atlantic right whale)
- ↑ MAZÁK. Kytovci, s. 45-46.
- ↑ a b c BRAHAM and RICE. "The Right Whale, Balaena glacialis".
- ↑ a b NORTH ATLANTIC RIGHT WHALE (Eubalaena glacialis): Western Atlantic Stock
- ↑ "North Atlantic Right Whales in Crisis", in: Science. 2005.
Zdroje[editovat | editovat zdroj]
- CARWARDINE, Mark. Velryby, delfíni a další kytovci. Knižní klub, Praha 2007.
- MAZÁK, Vratislav. Kytovci. Edice Zvířata celého světa, sv. 12. Státní zemědělské nakladatelství Praha, 1988.
- BRAHAM, Howard W. and RICE, Dale W. "The Right Whale, Balaena glacialis"'. Marine Fisheries Review 46(4), 1984 Dostupné online
- KRAUS, Scott D., ROLLAND, Rosalind. The Urban Whale: North Atlantic Right Whales at the Crossroads. Harvard University Press, 2007. Dostupné omezeně online
- NORTH ATLANTIC RIGHT WHALE (Eubalaena glacialis): Western Atlantic Stock
- NOAA - National Marine Fisheries Service - North Atlantic Right Whale
- IUCN: Eubalaena glacialis
- North Atlantic Right Whale species information at the Smithsonian Ocean Portal
- University of Michigan Museum of Zoology Animal Diversity Web: Eubalaena glacialis (North Atlantic right whale)
- "North Atlantic Right Whales in Crisis", in: Science, vol. 309, July 2005 Dostupné online
