Velryba černá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxVelryba černá
alternativní popis obrázku chybí
Velryba černá s mládětem
Stupeň ohrožení podle IUCN
kriticky ohrožený
kriticky ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říše Živočichové (Animalia)
Kmen Strunatci (Chordata)
Třída Savci (Mammalia)
Řád Kytovci (Cetacea)
Čeleď velrybovití (Balaenidae)
Rod Eubalaena
Binomické jméno
Eubalaena glacialis
Müller, 1776
areál rozšíření velryby černé[2]
areál rozšíření velryby černé[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Velikost velryby černé ve srovnání s člověkem
Vzhled velryby černé
Hlava velryby černé porostlá parazitickými korýši
Mrtvá velryba po kolizi s lodním šroubem
Velryba černá jako motiv na známce Faerských ostrovů

Velryba černá (Eubalaena glacialis) je kytovec dorůstající délky okolo 14,5 metrů, z čehož hlava zabírá 1/4–1/3, stejně tak rozpětí ocasní ploutve dosahuje asi 1/3 délky těla. Pohlavní dimorfismus není tolik výrazný jako u jiných kytovců, přesto je samice trochu větší. Váží okolo 40 tun. Má proti jiným kytovcům dlouhé a široké hrudní ploutve, zatímco hřbetní ploutev vůbec nemá. Jsou pro ní typičtí parazitičtí korýši, kteří žijí na výstupcích hlavy. Živí se planktonem a krilem. Mezinárodním svazem ochrany přírody je vedená jako kriticky ohrožená (2020), v přírodě žije asi 200 až 250 dospělých jedinců.[3]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Velryba černá patří mezi kosticovce a je jednou z mála zástupců tzv. pravých velryb. Řadí se k rodu Eubalaena (doslova pravá velryba). Původně se mezinárodní název rodu uváděl jen jako Balaena, ten je však nyní vyhrazen jen pro velrybu grónskou. V taxonomii nepanuje všeobecná shoda. Dříve se uvádělo, že velryba černá vytváří celkem tři poddruhy: velryba černá biskajská (Eubalaena glacialis glacialis), velryba černá japonská (Eubalaena glacialis japonica) a velryba černá jižní (Eubalaena glacialis australis).[4] Nyní se na základě genetických výzkumů rod Eubalaena rozděluje na tři druhy: velryba černá (Eubalaena glacialis) (s jedním poddruhem), velryba japonská (Eubalaena japonica) a velryba jižní (Eubalaena australis).[5]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Velryba černá dorůstá v průměru délky 13,4 - 15,5 metru. Největší jedinec měřil 17,08 metru. Jednalo se o samici, které jsou o něco větší než samci. Hmotnost se většinou pohybuje mezi 40-45 tunami, nicméně obzvláště velcí jedinci mohou vážit až k 70 tunám. Mláďata jsou při narození dlouhá asi 4-4,5 metru.[4][6][7] Pokud by se potvrdil odhad maximální hmotnosti 106 tun, velryba černá by se stala čtvrtým nejtěžším známým kytovcem vůbec (po plejtvákovi obrovském, velrybě japonské a plejtváku myšokovi).[8][9]

Tělo velryby černé je podobně jako u ostatních pravých velryb zavalité, hlava velká a ploutve rovněž. Hřbetní ploutev zcela chybí. Čelist je vysoko vyklenutá a vytváří tak rýhu v tvaru luku. Na svrchní straně čelisti se nachází velký hrbol (kalozita) zvaný bonnet. Podobné, ale menší hrboly se nachází i na spodní čelisti, u dýchacích otvorů a nad okem. Na všech hrbolech se pravidelně uchycují paraziticky žijící korýši. Zbarvení těla je na většině povrchu černé, na spodní straně většinou světlejší, přičemž někdy jsou přítomny i velmi světlé skvrny. Z horní čelisti vyrůstá 200-300 párů dlouhých a úzkých kostic. Ty mohou dosahovat délky i přes dva metry.[4][6]

Jako většina kytovců dožívá se i velryba černá poměrně vysokého věku. Je zřejmé, že může žít nejméně 50 let, ale některé odhady hovoří až o 100 letech. Pro zpřesnění údajů o věku chybí relevantní data.[6]

Život[editovat | editovat zdroj]

Populace a rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Organizovaný lov velryby černé začal někdy v 11. století v Biskajském zálivu, ve 14. století u Islandu a v 16. století u pobřeží Labradoru. Od té doby populace tohoto kytovce klesá. Početnost velryb černých před začátkem organizovaného lovu se odhaduje na 9 000 až 21 000 jedinců. Mezi 17. stoletím a polovinou 20. století bylo uloveno nejméně 5 500 velryb (ale spíše dvojnásobek) v oblasti severozápadního Atlantiku. V současné době jich žije 200 až 250, naprostá většina z tohoto počtu v severozápadním Atlantiku. V severovýchodním Atlantiku se předpokládá existence migrující nicméně nemnožící se malé populace.[3]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Velryba černá se živí od jara do podzimu a v některých oblastech i v zimě. Hlavní potravou je drobný zooplankton (kril). Pravé velryby a plejtvákovci jsou takzvanými "sběrači" (skimmers). Plejtváci proti tomu jsou "hltači" (gulpers). Technika lovu sběračů spočívá v tom, že plavou volně vodou s tlamou otevřenou tak dlouho, dokud se mezi kosticemi a jejich vousy nenahromadí dostatek planktonu či krilu. Pak zvíře tlamu zavře, vytlačí přebytečnou vodu a zachycenou potravu polkne.[6][10]

Sociální vztahy a rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Velryba černá žije v jednotlivě nebo v malých rodinných skupinách. Březost samic trvá přibližně jeden rok. Mláďata měří při narození 5,5-6 metrů. Fyzicky zralí jsou jedinci okolo osmého roku života. Samice mohou rodit jedno mládě zhruba každé tři roky nicméně interval je obvykle delší a v současnosti činí v průměru přibližně pět let.[4][11][12]

Hrozby, velrybaření[editovat | editovat zdroj]

Velryba černá je velmi pomalým plavcem, její maximální rychlost je jen okolo 10 km/h. Kromě lidí však nemá přirozené nepřátele. Kosatky dravé, s výjimkou člověka jediní lovci větších kytovců, zřejmě velryby černé jako kořist příliš nevyhledávají, resp. chybějí důkazy, že by se tak dělo.[11] Je zajímavé, že daleko rychlejší plavce plejtváky napadají kosatky podstatně častěji.

Největším problémem, který v současnosti sužuje malou populaci těchto velryb, je vysoká úmrtnost jako následek srážek s lodními šrouby a zamotávání se do rybářských sítí. V průměru tři velryby ročně jsou usmrceny v důsledku těchto nehod. Vzhledem k nízké reprodukční schopnosti se jedná o vysoké číslo.[12][13]

Pravé velryby získaly své jméno tak, že je velrybáři považovali za ty "pravé" pro lov. Mají totiž několik zásadních "výhod": plavou na hladině i po usmrcení, jsou velmi pomalé a často se zdržují při pobřeží. Baskové byli první, kdo začali s rozsáhlejším lovem těchto savců v oblasti Biskajského zálivu. Nejprve byly loveny především pro tuk, později i pro maso. V 16. století se velrybaření přeneslo až k pobřeží Kanady. Do poloviny 18. století bylo u pobřeží Severní Ameriky loveno zhruba 100 kusů ročně. Přibližně v roce 1750 byla populace v severním Atlantiku pro komerční účely prakticky vylovena. Do 19. století pokračoval lov velryb černých spíše sporadicky především v jižní části jejich areálu. Velrybářské flotily se v té době zaměřovaly především na vorvaně a pravé velryby na jižní polokouli. V roce 1935 čítala populace velryby černé jen asi 100 kusů a od roku 1937 podléhá ochraně. Zákaz lovu byl relativně úspěšný, ačkoli byl někdy porušován. Až do konce 20. století populace velmi pomalu vzrůstala.[11] Ve druhém desetiletí 21. století nicméně došlo opět k populačnímu úbytku. Tento kytovec tak stále balancuje na hraně vymření.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.1. 25. března 2021. Dostupné online. [cit. 2021-04-07]
  2. ↑ IUCN: mapa rozšíření Eubalaena glacialis
  3. ↑ a b COOKE, Justin G. Eubalaena glacialis. IUCN Red List of Threatened Species [online]. IUCN, 2020-01-01 [cit. 2020-07-16]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d MAZÁK. Kytovci, s. 172-174.
  5. ↑ Biolib.cz: Eubalaena
  6. ↑ a b c d NOAA - National Marine Fisheries Service - North Atlantic Right Whale
  7. ↑ Některé zdroje udávají váhu až 106 tun, nejde však o ověřený údaj. Viz University of Michigan Museum of Zoology Animal Diversity Web: Eubalaena glacialis (North Atlantic right whale)
  8. ↑ DinosaurusBlog [online]. 2018-07-09 [cit. 2020-07-16]. Dostupné online. (česky) 
  9. ↑ Whale & Dolphin Conservation Australia: North Atlantic Right Whale [online]. [cit. 2020-07-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ MAZÁK. Kytovci, s. 45-46.
  11. ↑ a b c BRAHAM and RICE. "The Right Whale, Balaena glacialis".
  12. ↑ a b NORTH ATLANTIC RIGHT WHALE (Eubalaena glacialis): Western Atlantic Stock
  13. ↑ "North Atlantic Right Whales in Crisis", in: Science. 2005.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CARWARDINE, Mark. Velryby, delfíni a další kytovci. Knižní klub, Praha 2007.
  • MAZÁK, Vratislav. Kytovci. Edice Zvířata celého světa, sv. 12. Státní zemědělské nakladatelství Praha, 1988.
  • BRAHAM, Howard W. and RICE, Dale W. "The Right Whale, Balaena glacialis"'. Marine Fisheries Review 46(4), 1984 Dostupné online
  • KRAUS, Scott D., ROLLAND, Rosalind. The Urban Whale: North Atlantic Right Whales at the Crossroads. Harvard University Press, 2007. Dostupné omezeně online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Velryba_černá&oldid=18816251“