Velké indické povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Velké indické povstání
Konflikt:
Mapa z roku 1912 zobrazuje hlavní centra vzpoury proti Britům
Mapa z roku 1912 zobrazuje hlavní centra vzpoury proti Britům
Trvání: 10. května 1857 – 1859
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo:
Casus belli:
Výsledek: Rebelie potlačena; definitivní zánik mughalské říše; převzetí správy Indie přímo pod britskou korunu
Změny území:
Strany
Velitelé
Síla
Ztráty

Velké indické povstání (také povstání sipáhiů) začalo v roce 1857 jako důsledek koloniálního útlaku obyvatel Indie evropskými národy. Povstání zachvátilo hlavně severní a střední část Indie, hlavně Uttarpradéš, Madhjapradéš, Bihár a oblast Dillí.

Již od 30. let 19. století v Indii narůstala nespokojenost s vzrůstajícím vlivem Britů. Velký odpor mezi indickou aristokracií vyvolala zvláště politika generálního guvernéra lorda Dalhousieho (v úřadu 1847-1856). Dalhousie uplatňoval právo odúmrti k rozšiřování bridského vlivu. V indických knížectvích, kde vládnoucí dynastie neměla mužského dědice, bylo od té doby běžné řešit problém nastupnictví adopcí. Dalhousie se tomu snažil zabránit a knížectví bez mužského dědice násilím připojoval pod britskou správu.

Nepokoje se začaly stupňovat roku 1857. 29. března zastřelil v Barakpúru blízko Kalkaty sipáhí (indický voják v britských službách) Mangal Pandej britského poddůstojníka, zatímco tomu celý oddíl sipáhíú nečinně přihlížel. Samotné povstání začalo 10. května 1857 ozbrojenou vzpourou sipáhiů ve městě Mérathu. Záminkou k povstání bylo použití patron, maštěných zvířecím tukem, které měli vojáci před nabitím pušek otevřít kousnutím. Mezi vojáky se šířily fámy, že použitým tukem je hovězí lůj nebo vepřové sádlo. Vzhledem k tomu, že hinduisté nesmí poživat hovězí maso a produkty a pro muslimy se náboženský zákaz týká vepřového, vojáci obou vyznání začali britksým velitelům odpírat poslušnost. Vzbouření vojáci z Méráthu brzy nato obsadili Dillí, kde se do čela povstání alespoň formálně postavil Bahádur Šáh II., poslední mughalský císař. Následovali jej Maráthové pod vedením svého vojevůdce Nány Sáhiba. Postupně se k povstání připojili i další lokální vládcové ale i posádky sipáhiů po celé severní a střední Indii. Hlavními vojevůdci povstání byli Nána Sáhib, Tanitja Tópí, Azímuddín Chán a královna Lakšmí Báí z Džánsí. Na britské straně se vyznamenali generálové George Anson, Collin Campbell, Hugh Wheeler, James George Smith Neill nebo Henry Havelock. Z indických národností se v povstání angažovali zejména Maráthové a indičtí muslimové, naopak sikhové a Nepálci se stali spojenci Britů. Povstalci bojovali statečně, avšak neorganizovaně, nedokázali se účinně spojit a boje tak měly spíše lokální charakter. Povstalci měli rovněž oproti Britům zastaralou výzbroj a nedostatek financí. Proto byli nakonec poraženi. Poslední zbytky povstaleckých armád kapitulovaly v roce 1859. Obě strany se v průběhu povstání dopouštěly mimořádných krutostí, jako byl neblaze proslulý masakr zajatých britských žen a dětí v Kánpúru. Britové (např. generál James George Smith Neill) zase zajaté povstalce zabíjeli tak, že je přivázali k ústí děla, z něhož pak bylo vystřeleno. Po potlačení povstání se změnil systém britské správy na území Indie. Správa přešla od východoindické společnosti pŕímo na stát. Na území indického subkontinentu byla zřízena kolonie Britská Indie, spravovaná místokrálem.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]