Vdova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Vdovec)
Jump to navigation Jump to search
Anna Marie Luisa Medicejská jako truchlící vdova, autor Jan Frans van Douven, rok 1717

Vdova je označení ženy, jíž zemřel manžel, vdovec je označení pro muže, jemuž zemřela manželka. Ovdovělých žen je obecně více než vdovců-mužů, neboť ženy se průměrně dožívají vyššího věku a obvykle také bývají při sňatku mladší než muži. Výraz vdovec je zřejmě novější a jeho postavení nikdy nebylo tak problematické. Ovdovění se i dnes uvádí jako údaj o rodinném stavu, ve starších společnostech, kde starost o obživu padala hlavně na muže, měl však stav vdovy daleko vážnější společenské důsledky.

Historie[editovat | editovat zdroj]

České slovo „vdova“ má paralely ve všech slovanských jazycích, odvozuje se od praslovanského vydova, a to od staroindického vidhevá. To možná souvisí s indickým vidhú, ten, kdo něco ztratil.[1] Postavení vdovy a jejích dětí – sirotků – bylo ve starších zemědělských společnostech mimořádně obtížné, protože ztráta muže znamenala také ztrátu obživy a často i majetku. Extrémní příklad představuje indický obyčej satí, kdy se vdova při pohřbu svého muže dala upálit s ním. Je pravděpodobné, že se v dávných dobách praktikoval i jinde a v Indii byl zakázán teprve v 19. století. Zato obyčej truchlení se i v českých zemích dodržoval až do počátku 20. století a týkal se například černého oblečení a různých dalších omezení, jak o nich hovoří například "Babička" Boženy Němcové.

Už sumerští a starobabylonští panovníci se naproti tomu na svých pomnících chlubili, že za jejich vlády „bohatý nečinil bezpráví sirotě, mocný neubližoval vdově“ (Gudeova socha).[2] Povinnost ochrany „bezdomovců, vdov a sirotků“ se velmi často připomíná v Bibli, například „Buď proklet, kdo převrací právo bezdomovce, sirotka a vdovy" (Dt 27, 19) nebo „Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné“ (1Tm 5, 3).

Jiný společenský problém představovaly mladé vdovy po padlých bojovnících v raném středověku. Byly často v mladém věku a měly dobré konexe, takže panovníkům často dělaly starosti. V 10. a 11. století proto vznikaly „vdovské“ kláštery, což byla patrně i funkce kláštera svatého Jiří na Pražském hradě. Postavení vdov se zlepšilo ve městech, kde mohly převzít živnost svého manžela a někdy se dokonce mohly stát členkami cechů. Šlechtické ženy měly v pozdním středověku a v novověku právo na „obvěnění“ – podíl vdovy na majetku po zemřelém manželovi. V poslední době[kdy?] byli ovdovělým postaveni na roveň i pozůstalí registrovaní partneři.Zdroj?

Demografie[editovat | editovat zdroj]

V prosinci 2010 pobíralo v ČR vdovský důchod 579 tisíc žen průměrně ve věku 57 let a 95 tisíc mužů (14 % ovdovělých) v průměrném věku 53 let.[3] V roce 1990 bylo ve Francii 3,26 milionu vdov proti 633 tisícům vdovců (16,3 % ovdovělých), čili zhruba poměr 5:1.[4] Poměr byl ještě větší po válkách, například v SSSR a v Německu po roce 1945.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Děj komické opery B. SmetanyDvě vdovy“ z roku 1874 tvoří obyčej truchlení a způsob, jak je ukončit. Opereta F. Lehára „Veselá vdova“ z roku 1905 představuje bohatou vdovu jako žádoucí „partii“.

Metafory[editovat | editovat zdroj]

  • V typografii je „vdova“ poslední řádek odstavce, který přetekl na následující stránku. Naopak „sirotek“ je první řádek odstavce, který je zároveň posledním řádkem na stránce.
  • „Slaměný vdovec“ je ženatý muž, který je přechodně doma sám a může předstírat, že je vdovec.
  • „Černá vdova“ je pavouk, snovačka jedovatá; lidový název pochází z mylného přesvědčení, že samička samečka po páření sežere.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. V. Machek, Etymologický slovník. Praha 1971, str. 680).
  2. J. Klíma, Nejstarší zákony lidstva. Praha 1979, str. 105.
  3. http://www.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/p/3202-10, tab. 4.
  4. D. a M. Frémy, Encyclopédie Quid. Paris 2001, str. 1577c.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]