Vakomyš dlouhoocasá
 Vakomyš dlouhoocasá | |
|---|---|
 | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | kunovci (Dasyuromorphia) |
| Čeleď | kunovcovití (Dasyuridae) |
| Rod | vakomyš (Planigale) |
| Binomické jméno | |
| Planigale ingrami (Thomas, 1906) | |
 Areál rozšíření | |
| Poddruhy | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vakomyš dlouhoocasá (Planigale ingrami) je australský vačnatec z čeledi kunovcovití (Dasyuridae) a rodu Planigale. Druh popsal Oldfield Thomas roku 1906 jako Phascogale ingrami.
Výskyt[editovat | editovat zdroj]
Domovinou vakomyši dlouhoocasé jsou vnitrozemské oblasti severovýchodní Západní Austrálie, Severního teritoria, Queenslandu a severovýchodní Jižní Austrálie.[3] Žije na sezónně zaplavovaných pastvinách a v savanových lesích.[4] Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje tento druh za „mimořádně hojný“ a navzdory určitému tlaku ze strany pastevectví a predace zavlečenými kočkami zůstávají populace vakomyší celkově stabilní. Na základě IUCN proto vakomyš dlouhoocasá spadá mezi málo dotčené druhy.[5]
Popis[editovat | editovat zdroj]
Vakomyš dlouhoocasá je s délkou těla 55 až 65 mm nejmenším žijícím vačnatcem na světě, přičemž tělesná hmotnost dosahuje pouhých 4,2 až 4,3 gramů. Tento druh se vyznačuje velmi plochou hlavou, špičatou tlamou a tenkým lysým ocasem, jenž svou délkou přesahuje délku těla. Zadní končetiny bývají o něco delší než končetiny přední. Osrstění se pohybuje v šedohnědě nažloutlých odstínech, s o něco světlejšími spodními partiemi. V rámci tělesných rozměrů i zbarvení se neobjevuje pohlavní dimorfismus.[4][6]
Chování[editovat | editovat zdroj]
Navzdory své velikosti je vakomyš dlouhoocasá zuřivým lovcem; loví hmyz, ještěrky, a dokonce i mláďata jiných savců, přičemž pomocí vytrvalého kousání dovede přemoci i kořist několikanásobně převyšující její vlastní délku.[3][4] Potravu vakomyši shánějí prakticky nepřetržitě, byť v noci mohou upadat do několikahodinového stavu torporu, aby tak šetřily energií. V regionu, kde se tento druh vyskytuje, probíhá zhruba během dubna až listopadu osmiměsíční období sucha, během něhož se ve vysušené půdě vytvářejí hluboké trhliny. Vakomyši v těchto trhlinách jednak hledají potravu, jednak jim samotným mohou posloužit jako úkryt – extrémně plochá hlava může představovat adaptaci pro pohyb v tomto nezvyklém terénu. Rozmnožování je většinou načasováno do období dešťů. Samice rodí 4 až 8 potomků, prvních 6 týdnů kojených v matčině vaku. V jižní části areálu výskytu mohou vrhy čítat až 12 mláďat.[4][6]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02]
- ↑ a b c SPECIES Planigale ingrami [online]. Mammal Species of the World – 3th Edition [cit. 2023-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b NOWAK, Ronald. Walker's Mammals of the World : Monotremes, Marsupials, Afrotherians, Xenarthrans, and Sundatherians. Baltimore; London: John Hopkins University Press, 2018. S. 116–118. (anglicky)
- ↑ a b c d MCDADE, M. C. & kol. Grzimek’s Animal Life Encyclopedia – Volume 12 Mammals I. 2. vyd. Farmington Hills, MI: Gale, 2003. S. 298. (anglicky)
- ↑ Woinarski, J., van Weenen, J. & Burbidge, A. 2016. Planigale ingrami. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T40534A21944891. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2016-2.RLTS.T40534A21944891.en. Accessed on 16 August 2023.
- ↑ a b OLSON, K. Planigale ingrami [online]. Animal Diversity Web, 2008 [cit. 2023-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vakomyš dlouhoocasá na Wikimedia Commons 
Taxon Planigale ingrami ve Wikidruzích
