Svatá Starosta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svatá Starosta
Narození Lusitánie
Úmrtí Lusitánie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatá Wilgefortis (latinsky zkomoleno ze slov "Virgo" – panna, "fortis" – silná, tedy pevná ve víře; španělsky a portugalsky Liberata – osvobozená; česky Starosta, německy Kümmernis) byla podle legendy křesťanská světice; pravděpodobně smyšlená postava, která nebyla kanonizována. Bývá zpodobována jako korunovaná ukřižovaná dívka s plnovousem.

Legenda[editovat | editovat zdroj]

Podle legendy šlo o dívku křesťanského vyznání z období posledních císařů Římské říše nebo období stěhování národů, kterou chtěl její otec proti její vůli provdat za krutého pohanského vládce. Aby této svatbě zabránila, vymodlila si Starosta hustý plnovous. Pohan od svatby ustoupil, otec ji ovšem za to dal ukřižovat. Svatá Wilgefortis, jak je tato původem portugalská světice také nazývána, je přímluvkyní neprávem odsouzených, jimž dává na obrazech či sochách svou přízeň najevo pomocí střevíce, který jí po ukřižování sklouzne z nohy.

Úcta v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Úcta ke Starostě se rozšířila od konce 14. století, podle některých názorů z Nizozemí, podle jiných z Portugalska a Španělska do Německa a Itálie. Střediskem kultu se stalo toskánské město Lucca. Zde byla Starosta adorována současně s románským krucifixem "Volto santo" v katedrále sv. Martina. Z téže doby pochází nástěnná malba ukřižované Starosty (podobné Voltu santu) ve Weissenburgu v Bavorsku a v dómu v Mohuči. V roce 1509 se objevuje grafický list. Později byla v Německu vyobrazena například v kostelech v Rankweilu nebo v Neufahrn u Freisingu. V Rakousku je uctívána v kostele Sv. Jiří v Gerlamoos nedaleko Steinfeldu. Přestože nelze doložit její svatořečení, objevuje se Starosta jako světice v římském martyrologiu z let 1583–89.

Ve výtvarném umění[editovat | editovat zdroj]

V kostelech, klášterech, galeriích i v přírodě se můžeme setkat se zpodobením ukřižované dívky s plnovousem a korunou, oblečené do dlouhých slavnostních šatů a střevíců. Zobrazení svaté Starosty není v Českých zemích mnoho, všechna pocházejí z barokní doby. Nejstarší z nich je dřevěná socha v životní velikosti (opatřená skutečnými vlasy, vousy a skutečným oděvem), umístěná na oltáři rohové kaple v jižním ambitu pražské Lorety na Hradčanech, kam ji přinesli španělští kapucíni v 17. století. Dalšími místy její úcty jsou brněnský kostel sv. Tomáše nebo Vesec u Sobotky v Českém ráji, kde je vytesána na morovém Trojičním sloupu. Starosta patří k poutním sochám také například ve slezských Vambeřicích.

Kromě chrámů a klášterů se Starosta objevuje také jako socha na veřejných prostranstvích. Například poblíž zaniklé vesničky Mnichov u Zahrádek na Českolipsku, nedaleko kostela svaté Barbory je barokní kamenná socha této světice. Dal ji roku 1705 postavit tehdejší majitel zahrádeckého panství Jan Vilém Kounic (viz Kounicové).[1]

Dodnes není vyřešena otázka, zda zobrazená postava nebyla mužem.[1] Podle některých teorií mohla být hermafrodit.

V literatuře[editovat | editovat zdroj]

  • Legendu o sv. Starostě roku 1816 zpracoval básník Justinus Kerner ve své baladě Houslista v Gmündu.
  • Také v pohádkách bratří Grimmů našla svatá Kummernis své ztvárnění
  • Podobně sv. Starosta vystupuje ve Staropražských bájích a pověstech.
  • Socha v kapli ambitu pražské Lorety inspirovala Jakuba Arbesa k napsání romaneta Ukřižovaná (1876).
  • Legendou o svaté Starostě je inspirován jeden z příběhů v knize současné polské autorky Olgy Tokarczuk Denní dům, noční dům (1998).
  • Zmiňuje ji i Ivan Martin Jirous v jednom verši Magorových labutích písní ("Pán Bůh nás nenechá věčně plakat / Nad sochou svaté Starosty rozkvétá bíle akát.")

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b DANIEL, Bohumil. Zahrádky u České Lípy. Zahrádky : Obec Zahrádky, 2006. ISBN 80-239-7579-X. Kapitola Podivná barokní světice Svatá Starosta, s. 94.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jan DIVIŠ: Pražská Loreta. Praha 1964.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]