Svátost svěcení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Úkon pomazání rukou při kněžském svěcení v římskokatolické církvi latinského obřadu

Svátost svěcení je v křesťanských církvích nejdůležitějším darem uvnitř společenství. Struktura svěcení a jeho význam se v jednotlivých církvích liší: katolická a pravoslavná církev mají svěcení za svátost, zatímco církve vycházející z reformace jej považující za ustanovení ke službě na určitou dobu.

Římskatolická církev[editovat | editovat zdroj]

V římskokatolické církvi latinského obřadu je svátost svěcení svátostí upravenou normou kánonu 1008 Kodexu kanonického práva (CIC) latinsky: „Sacramento ordinis ex divina institutione inter christifideles quidam, charactere indelebili quo signantur, constituuntur sacri ministri, qui nempe consecrantur et deputantur ut, pro suo quisque gradu, novo et peculiari titulo Dei populo inserviant.“[1]; česky: „Svátostí svěcení se z Božího ustanovení někteří věřící, označení nezrušitelným znamením, stávají posvátnými služebníky, kteří jsou zasvěceni a určeni, aby, každý podle svého stupně,[2] novým a specifickým způsobem sloužili Božímu lidu.“[p 1] Pro východní katolické církve je týž obsah zachycen v kánonech 743 a 323 §1 Kodexu kánonů východních církví (CCEO).[3]

Stupně svátosti svěcení jsou po II. vatikánském koncilu: biskupský, kněžský a jáhenský. Svátost svěcení se uděluje vkládáním rukou a modlitbou svěcení, kterou pro jednotlivé stupně předpisují liturgické knihy.[4]

V tradičním ritu jsou (a obecně před II. vatikánským koncilem byla) udělována také nižší svěcení: akolytát, lektorát, exorcitát a ostiariát, a podjáhenství jako první z vyšších svěcení. Po koncilu, mimo tradiční semináře, již udělovány jako svěcení nejsou.[5]

Tři dary[editovat | editovat zdroj]

Katolická teologie učí, že je trojí Kristův úřad (srov. prorocký, kněžský a královský), jenž se v plnosti udělují při biskupském svěcení biskupům,[6] aby oni společně s kněžími a jáhny vykonávali:

  • dar vést (lat. munus regendi),
  • dar vyučovat (munus docendi)
  • a dar posvěcovat (munus sanctificandi), napodobujíce Krista.[7]

Kodex kanonického práva tyto tři dary interpretuje v kán. 1009, §3: Qui constituti sunt in ordine episcopatus aut presbyteratus missionem et facultatem agendi in persona Christi Capitis accipiunt, diaconi vero vim populo Dei serviendi in diaconia liturgiae, verbi et caritatis. Kodex zde stanoví, že biskupové a kněží mají poslání a pověření jednat in persona Christi (v osobě Krista) jako hlavy (společenství církve), zatímco jáhni vykonají svou službu Božímu lidu v diakonii liturgie, ve službě Božího slova a službě křesťanské milosrdné lásky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Původní znění závěru kánonu 1008 CIC z roku 1983: „...ut pro suo quisque gradu in persona Christi Capitis munera docendi, sanctificandi et regendi adimplentes Dei populum pascant.“, byl nahrazen závěrem: „...novo et peculiari titulo Dei populo inserviant.“ Původní text byl na základě mota propria Benedikta XVI. Omnium in mentem v roce 2009 zpřesněn a zařazen jako §3. kánonu 1009 CIC.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sacri Ordines na latinské Wikipedii.

  1. Codice di diritto canonico e leggi complementari. Řím: [s.n.], 2010. S. 667. (italština) 
  2. Kodex kanonického práva. Překlad Miroslav Zedníček. Praha: Zvon, 1994. 816 s. ISBN 80-7113-082-6. S. 451. (latina, čeština) 
  3. Codice, S. 668.
  4. kánon 1009, §2 CIC 1983
  5. srov. kán. 230-231 CIC 1983
  6. Lumen gentium (latinsky), kap. 21
  7. Christus Dominus, II,11 (latinsky) aj.

Související články[editovat | editovat zdroj]