Blaník (Fibich): Porovnání verzí
m typo |
m →Osoby a první obsazení: oprav pravopisu podle kl. výtahu |
||
| Řádek 139: | Řádek 139: | ||
|Zdeněk ze Zásmuk || [[tenor]] || [[Arnošt Grund]] |
|Zdeněk ze Zásmuk || [[tenor]] || [[Arnošt Grund]] |
||
|- |
|- |
||
| |
|Krištof z Raedernu || tenor || [[Adolf Krössing]] |
||
|- |
|- |
||
|Domovít, stařec || bas || [[Karel Čech (pěvec)|Karel Čech]] |
|Domovít, stařec || bas || [[Karel Čech (pěvec)|Karel Čech]] |
||
| Řádek 145: | Řádek 145: | ||
|Jarmila, jeho dcera || soprán || Herména Frommová |
|Jarmila, jeho dcera || soprán || Herména Frommová |
||
|- |
|- |
||
| |
|Hlasatel || baryton || Ferdinand Koubek |
||
|- |
|- |
||
|Oldřich z Rožmberka, starosta rytířů blanických || bas || Jan Kolín |
|Oldřich z Rožmberka, starosta rytířů blanických || bas || Jan Kolín |
||
|- |
|- |
||
|Perchta, |
|Perchta, bílá paní || [[alt]] || [[Betty Fibichová]] |
||
|- |
|- |
||
|colspan=3 | Měšťané a měštky, vězňové, biřici, čeleď, vzbouřenci, venkovanky, několik šlechticů, úřední osoby, blaničtí rytíři. |
|colspan=3 | Měšťané a měštky, vězňové, biřici, čeleď, vzbouřenci, venkovanky, několik šlechticů, úřední osoby, blaničtí rytíři. |
||
Verze z 13. 6. 2011, 20:18
Blaník (Op. 50) je opera (zpěvohra) o třech jednáních českého skladatele Zdeňka Fibicha na libreto české básnířky Elišky Krásnohorské. Poprvé byla provedena dne 25. listopadu 1881 souborem pražského Prozatímního divadla v budově Nového českého divadla.
Vznik a historie díla
Zdeněk Fibich se roku 1874 vrátil z Vilna, kde prožil osobní tragédii, do Prahy. Povzbuzen kritikou své rané opery Bukovín, provedené téhož roku, si vyžádal nové libreto od sestry svého přítele Jindřicha Pecha Elišky, píšící pod jménem Eliška Krásnohorská.[1] Krásnohorská měla za sebou již několik libret pro svého švagra Hynka Pallu i pro Bedřicha Smetanu (Lumír, Viola), dokončeny a provedeny byly v této době však jen opery Karla Bendla Lejla a Břetislav.
Již roku 1873 žádal Fibich Krásnohorskou o libreto podle Schillerovy tragédie Nevěsta mesinská[2] – později napsal stejnojmennou operu na slova Otakara Hostinského –, o rok později však volba padla na Blaník. Jednalo se o první Krásnohorské libreto, které napsala po svých zakladatelských studiích o české hudební deklamaci. Než byl text dokončen, pracoval Fibich na opeře Frithjof na německý text (drama) Petera Lohmanna na téma z dánských dějin, ale, jak uvádí dobová zpráva, považoval tuto práci za dramatickou průpravu k Blaníku a zastavil se v polovině třetího dějství klavírní skici.[3] (Tento fragment Fibich zničil s řadou dalších skladeb v letech 1897-98.) [4]
Téma Blaníku zaujalo libretistku i skladatele zejména vlasteneckým potenciálem, odpovídajícím duchu doby. Libreto navíc bylo politicky aktuální; jeho poselství, totiž že bojům jednotlivců i skupin je nadřazen zájem národa, se vztahovalo na intenzivní spory staročechů a mladočechů.[5][6] Fibicha zejména přitahovala „smetanovskost“ námětu (dokončená opera nesla věnování „Mistru Bedřichu Smetanovi“[7]), i když předchází Smetanově stejnojmenné symfonické básni z cyklu Má vlast, jež vznikla až roku 1879. Napůl realistická, napůl pohádková atmosféra zaujala Fibicha už v Bukovínovi a navíc podblanický kraj velmi dobře znal z dětství ve Všebořicích.[6]
Opera byla psána pro soutěž k otevření nového velkého Národního divadla. Fibich si nedělal naděje na úspěch, neboť bylo známo, že se soutěže bude účastnit Smetanova Libuše, a zadal tedy své dílo pod mottem Lasciate ogni speranza. Přesto bylo jeho dílo porotou oceněno: spolu s Bendlovými Černohorci získal Blaník druhou cenu, 500 zlatých a záruku uvedení v Národním divadle. Protože však divadlo zničil požár dříve, než stačila být Fibichova opera uvedena, konala se její premiéra nakonec v letním Novém českém divadle dne 25. listopadu 1881.[7][8][9] Přijetí u obecenstva i kritiky bylo příznivé, ale pouhých pět představení zůstalo za očekáváním.
Libreto vyšlo při příležitosti premiéry roku 1881, klavírní výtah u Fr. A. Urbánka v Praze až roku 1897, po druhé inscenaci Blaníku již v Národním divadle roku 1894. Při této příležitosti učinil Fibich určité úpravy a teprve tehdy přidělil opeře i opusové číslo 50.[10]
Charakteristika díla
Libreto Blaníku nepatří k nejlepším dramatickým pracím Elišky Krásnohorské. Děj je spletitý, přebujelý a místy nelogický.[5] Podle Josefa Bartoše „v Blaníku jest tolik děje a tolik hudby, že by je bylo lze rozložiti do několika samostatných oper“.[11] Historicko-romantické momenty se střídají s vlasteneckými výzvami, prvky symbolického dramatu s milostnými scénami, realistické líčení s nadpřirozenými epizodami.[11][5] Předností však bylo, že tato různorodost umožnila skladateli prokázat své schopnosti v širokém rozsahu. Jednotlivá dějství mají svůj vlastní celkový tón – první je epické, druhé je lyrické, třetí má atmosféru romantické balady. Vedle toho libreto nabízí i uzavřená čísla (Domovítova balada v prvním dějství, Kryštofovy pijácké písně v druhém).[5]
Krásnohorská navíc jako první zasadila původně ryze katolickou, svatováclavskou pověst o Blaníku do nového kontextu pobělohorské náboženské situace. Tím i připravila cestu ke Smetanově symfonické básni, v níž voje svatého Václava nahrazuje vojsko husitské.[1][7]
V době mezi dokončením Bukovína a kompozicí Blaníku se Fibich stal nadšeným příznivcem skladebných principů Richarda Wagnera a Bedřicha Smetany. Wagnerův vliv se projevuje jak v hojnosti příznačných motivů (mají je nejen všechny jednající postavy, ale i různé ideje – láska, Blaník a jeho tajemné kouzlo, blaničtí rytíři), tak způsobem jejich používání. Například osobní motivy Zdeňka ze Zásmuk a Jana z Dohalic přecházejí v motivy hodnot, které obě postavy reprezentují: smír a svornost na jedné straně, svár na druhé.[12] Na rozdíl od striktních zásad wagnerovského hudebního dramatu se však Fibich, stejně jako Smetana, nevyhýbá ansámblům a dramaticky motivovaným uzavřeným číslům. Je to současně Fibichova „nejsmetanovštější“ opera, ještě romantického, národně-obrozeneckého ražení.[13] Vznikala v těsné spojitosti se symfonickou básní Záboj, Slavoj a Luděk na námět z Rukopisu královédvorského, která časově předchází Smetanově Mé vlasti.[14] Osobitě fibichovská je pozornost věnovaná milostným epizodám a tíhnutí k baladickému tónu, jak se nejlépe projevuje v prvním obraze 3. dějství (scéna uvnitř Blaníku), který je hudebním i dramatickým vrcholem opery. Zvláštním efektem v této scéně ze 7/4 dramatický pochod blanických rytířů.[12] Helena z Dohalic nijak nezaostává za pozdějšími fibichovskými hrdinkami (Miranda, Hedy, Šárka, Margit), hudebně impozantní je rovněž altová úloha Bílé paní, psaná pro Betty Hanušovou-Fibichovou, s níž skladatel v průběhu kompozice Blaníku (1875) uzavřel sňatek.[12]
Nároky na orchestr, sbor i výpravu jsou mnohem vyšší než v Bukovínu, protože Blaník byl již skládán pro velké Národní divadlo, a nikoli pro stísněné prostory divadla Prozatímního.
I přes nástrahy a spletitost libreta se Fibich v této opeře poprvé ukázal jako „rozený hudební dramatik“.[15] Postavy žijí, hudba je opravdu divadelní,[11] podle Anny Hostomské se jedná o operu „s úžasnou bohatostí melodickou, pathetickým vzruchem masových scén, jímavých ensemblů a sólových zpěvů“.[16] „Blaník způsobil, že jméno Fibichovo nabylo zvuku a že s Fibichem do budoucnosti bylo pevně počítáno.“[15]
Inscenační historie opery
Blaník byl brzy překonán dalšími skladatelovými operami, proto jeho inscenační historie není příliš bohatá a je prakticky omezena na pražské Národní divadlo. To ji uvedlo poprvé roku 1894 – byla to mimochodem jediná Fibichova opera, kterou soubor Národního divadla zařadil na program za skladatelova života dvakrát. Následovala inscenace z roku 1925, k 75. výročí Fibichova narození a 25. výročí smrti (dirigent Otakar Ostrčil) a naposledy roku 1949 (dirigent Otakar Jeremiáš), kdy excelovala Marta Krásová v roli Perchty (Bílé paní). 5. května 1950 mohli diváci slyšet tuto operu prozatím naposledy.
Osoby a první obsazení
| osoba | hlasový obor | premiéra (25.11.1881) |
|---|---|---|
| Jan z Dohalic, zemský soudce | bas | František Hynek |
| Helena, jeho dcera | soprán | Marie Sittová |
| Bořek, jeho syn | baryton | Leopold Stropnický |
| Zdeněk ze Zásmuk | tenor | Arnošt Grund |
| Krištof z Raedernu | tenor | Adolf Krössing |
| Domovít, stařec | bas | Karel Čech |
| Jarmila, jeho dcera | soprán | Herména Frommová |
| Hlasatel | baryton | Ferdinand Koubek |
| Oldřich z Rožmberka, starosta rytířů blanických | bas | Jan Kolín |
| Perchta, bílá paní | alt | Betty Fibichová |
| Měšťané a měštky, vězňové, biřici, čeleď, vzbouřenci, venkovanky, několik šlechticů, úřední osoby, blaničtí rytíři. | ||
| Dirigent: Adolf Čech, režisér: František Hynek, scéna: Josef Haiss | ||
Nahrávky
1952 Scéna v Blaníku (rozhlasová nahrávka). Zpívají ((Perchta) Marta Krásová, (Zdeněk ze Zásmuk) Ivo Žídek, (Oldřich z Rožmberka) Josef Celerin, (Domovít) Josef Schwarz-Vlasák. Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze a Pražský rozhlasový orchestr řídí František Dyk.[17] Zpěv Domovíta z 1. dějství, Jaroslav Horáček, 1984.[18] Předehra – 1963 Josef Hrnčíř, Pražský rozhlasový orchestr; [19] Rudolf Vašata, Symfonický orchestr Čs. rozhlasu v Praze.[20]
Odkazy
Reference
- ↑ a b ŠÍP, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. Praha: Supraphon, n. p., 1983. 400 s. Kapitola Zdeněk Fibich, s. 106.
- ↑ JIRÁNEK, Jaroslav. Zdeněk Fibich. 2. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, hudební fakulta, 2000. S. 53.
- ↑ Jiránek, c. d., s. 29.
- ↑ KAMINSKI, Piotr. Mille et un opéras. 1. vyd. Paris: Librairie Arthème Fayard, 2003. 1819 s. ISBN 2-213-60017-1. Kapitola Zdeněk Fibich – La Fiancée de Messine, s. 432. (francouzsky)
- ↑ a b c d Jiránek, c. d., s. 39.
- ↑ a b HOSTOMSKÁ, Anna. Opera. Průvodce operní tvorbou. 4. vyd. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1959. S. 619.
- ↑ a b c Jiránek, c. d., s. 41.
- ↑ Šíp., c. d., s. 107.
- ↑ ŠTĚPÁN, Václav; TRÁVNÍČKOVÁ, Markéta. Prozatímní divadlo 1862-1883. Svazek 1. Praha: Nakladatelství Academia, 2006. 2 svazky. ISBN 80-200-1480-2, ISBN 80-7528-238-0. S. 223.
- ↑ HUDEC, Vladimír. Fibich Zdeněk. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích: Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2005. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1436-6. S. 154.
- ↑ a b c BARTOŠ, Josef. Zdeněk Fibich. In: HUTTER, Josef; CHALABALA, Zdeněk. České umění dramatické II - Zpěvohra. Praha: Šolc a Šimáček, společnost s r. o., 1941. S. 133.
- ↑ a b c Jiránek, c. d., s. 40.
- ↑ Jiránek, c. d., s. 156-157.
- ↑ Jiránek, c. d., s. 38.
- ↑ a b Bartoš, c. d., s. 132.
- ↑ Hostomská, c. d., s. 620.
- ↑ Archivní a programové fondy Českého rozhlasu [online]. Český rozhlas [cit. 2011-05-19]. Dostupné online.
- ↑ Archivní a programové fondy Českého rozhlasu [online]. Český rozhlas [cit. 2011-05-19]. Dostupné online.
- ↑ Archivní a programové fondy Českého rozhlasu [online]. Český rozhlas [cit. 2011-05-19]. Dostupné online.
- ↑ Archivní a programové fondy Českého rozhlasu [online]. Český rozhlas [cit. 2011-05-19]. Dostupné online.
Literatura
- BARTOŠ, Josef. Zdeněk Fibich. In: HUTTER, Josef; CHALABALA, Zdeněk. České umění dramatické II - Zpěvohra. Praha: Šolc a Šimáček, společnost s r. o., 1941. S. 132-134.
- ŠÍP, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. Praha: Supraphon, n. p., 1983. 400 s. Kapitola Zdeněk Fibich, s. 106-107.
- HOSTOMSKÁ, Anna. Opera. Průvodce operní tvorbou. 4. vyd. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1959. S. 619-622.
- HUDEC, Vladimír. Fibich Zdeněk. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích: Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2005. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1436-6. S. 152-156.
- JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 28.
- KOPECKÝ, Jiří. Fibich, Zdeněk [online]. Brno: Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, rev. 2006-03-07 [cit. 2011-05-31]. Dostupné online.